1964–1967 roky před Deep Purple 

V 60. letech vznikla skupina Episode Six, která vydala několik singlů. Tuto skupinu tvořili Ian Gillan zpěv, Graham Dimmock kytara, Roger Glover baskytara, Tony Lander kytara, Sheila Carter klávesové nástroje a Harvey Shields bicí. Skupině se však i přes četná turné nepodařilo prorazit.

V roce 1967 pak byla založena skupina nazvaná The Flower Pot Men and their Garden, předtím známá jako The Ivy League. Toto nové jméno bylo odvozeno z názvu dětského představení „The Flowerpot Men“, což byla zřejmá slovní hříčka narážející na éru „flower power“ a pěstování „konopí“ v květináčích. Jejich nejpopulárnější písnička „Let’s Go to San Francisco“ byla některými posluchači považována za parodii na písničku „San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair)“, od Scotta McKenzieho, ale skupina to odmítla. Skupinu tvořili Tony Burrows, Neil Landon, Robin Shaw a Pete Nelson, jako zpěváci, Ged Peck kytara, Nick Simper baskytara, Jon Lord klávesy, Carlo Little bicí. Jon Lord dříve hrál s The Artwoods, Nick Simper s Johnny Kidd & The PiratesScreaming Lord Sutch’s a The Savages, kde hrál též kytarista Ritchie Blackmore

1967–1970 průlom

V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník skupiny The Searchers, Chris Curtis londýnského obchodníka Tonyho Edwardse v naději že by mohl dělat manažera nově vzniklé skupině. Edwards souhlasil a financoval tento podnik společně se dvěma dalšími obchodními partnery Johnem Colettou a Ronem Hirem (Hire-Edwards-Coletta – HEC Enterprises).

Curtis se pak dal do budování skupiny známé jako Roundabout. Jako první příchozí byl klávesista, hráč na varhany zn. Hammond, Jon Lord; pak přemluvil kytaristu Ritchieho Blackmora aby se vrátil z německého Hamburku na konkurz do nové skupiny. Curtis sám pak brzy odpadl, ale HEC Enterprises, stejně jako Lord a Blackmore, měli chuť v tomto projektu pokračovat, takže brzy byli přibráni basák Nick Simper, pak zpěvák Rod Evans a bubeník Ian Paice (oba ze skupiny The Maze).

Po několika vystoupeních na krátkém turné po Dánsku na jaře 1968, skupina souhlasila s novým jménem navrženým Ritchiem podle písničky Deep Purple od Petera De Roseho, která byla oblíbenou písničkou Ritchieho babičky.

V říjnu roku 1968 měla skupina fantastický úspěch v USA (ale ne ve Velké Británii) s předělávkou od Joe Southa „Hush“, která byla na jejich debutovém albu Shades of Deep Purple, takže byli vybráni jako předkapela pro turné skupiny Cream nazvaném Goodbye. Brzy však byli z turné vyřazeni, údajně proto že byli lepší než Cream. Druhé album skupiny, The Book of Taliesyn, bylo vydáno v USA shodně s tímto turné, ačkoliv doma nevyšlo až do roku 1969, kdy bylo vydáno zároveň s jejich třetím albem Deep Purple, které obsahovalo jednu skladbu se smyčci a dechovými nástroji.

Po těchto třech albech a intenzivním koncertování po Spojených státech, byli Rod Evans a Nick Simper bez okolků vykopnuti a nahrazeni zpěvákem Ianem Gillanem a basákem Rogerem Gloverem, bývalými členy skupiny Episode Six. Byla tak vytvořena pětičlenná sestava Deep Purple „číslo 2“. V tomto obsazení vydali singl, který obsahoval předělávku písničky dvojice Greenaway-Cook s titulem Hallelujah, která byla propadákem, avšak později byla úspěšná v muzikálu „Hair“. Skupina pak získala potřebnou publicitu třídílným symfonickým eposem Concerto for Group and Orchestra, složeným Johnem Lordem jako jeho sólovým projektem a provedeným v Royal Albert Hall skupinou společně se symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchestra, řízeným Malcolm Arnoldem. Společně s projektem Five Bridgesod The Nice, to byla jedna z prvních spoluprací mezi rockovou skupinou a symfonickým orchestrem. Někteří členové skupiny Deep Purple (Blackmore a zvláště pak Gillan) nebyli moc rádi že byli označováni jako „skupina, která hrála s orchestrem“, zatímco oni měli zájem stát se spíše hard rockovou skupinou.

Na vrcholu slávy

Krátce po vydání nahrávky s orchestrem začala skupina hodně koncertovat. Jejich první studiové LP na začátku sedmdesátých let bylo „Deep Purple in Rock“; následoval anglický top-ten singl „Black Night“. Druhé album, Fireball bylo vydáno v roce 1971 a skupina také zabodovala s hitem „Strange Kind of Woman“. Společně Led Zeppelin a Black Sabbath, Purple položili základy heavy metalu.

Deep Purple pokračovali v koncertování. Jejich vystoupení byla v té době naprosto strhující. Oplývala hudební virtuozitou, muzikálností jednotlivých hudebníků a skvělými verzemi studiových nahrávek. V prosinci 1971 odjeli DP do švýcarského Montreaux, aby zde natočili novou studiovou desku a také živé vystoupení. Následovaly již notoricky známé události: při koncertu Franka Zappy a jeho The Mothers v Casinu vystřelil fanoušek na pódium světlici a budova během několika minut shořela do základů. Celá událost inspirovala Rogera Glovera k napsání nesmrtelné písně Smoke on the Water. Deep Purple se přesunuli do hotelu Grand, kde natočili písně pro desku Machine Head, jeden ze základních pilířů hardrocku. V létě 1972 zamířila skupina do Japonska, zaslíbené země tvrdého rocku. Koncerty v Ósace a Tokiu nahrála a výsledkem je živé album Made in Japan. To mělo původně vyjít právě jen v zemi vycházejícího slunce.

V klasickém složení pokračovali Deep Purple v nekonečných koncertních šňůrách. Když se pustili do nahrávání dalšího studiového alba Who Do We Think We Are (1973), obsahující hit Woman from Tokyo, bylo už napětí mezi Ianem Gillanem a Ritchie Blackmorem neúnosné. Gillan oznámil odchod z kapely a Blackmore, který se netajil svými sólovými ambicemi si dal jako podmínku pro setrvání v kapele změnu baskytaristy. Ze stovek adeptů na post sólového zpěváka byl na základě nepříliš kvalitního demosnímku vybrán prakticky neznámý David Coverdale. Baskytaristou a druhým vokalistou se pak stal Glenn Hughes, který dříve působil ve skupině Trapeze. Toto nové složení pokračovalo do roku 1974 s heavy bluesovým/rockovým albem Burn, další velmi úspěšnou nahrávkou. Hughes a Coverdale přidali funky R&B/soulelement do hudby skupiny, tento zvuk byl mnohem více patrný na nahrávce z roku 1974 Stormbringer. Blackmore nebyl spokojený s výsledky a tak v roce 1975 opustil skupinu, aby si založil vlastní − Rainbow.

Mezera po odchodu Blackmora byla zaplněna Američanem Tommy Bolinem, ale následující album z roku 1975 Come Taste the Band, přes všechnu svoji kvalitu, nebylo úspěšné mezi skalními fanoušky a nepřitáhlo žádné nové, zvláště potom, co se skupina odchýlila od charakteristického zvuku Deep Purple. Bolin měl problémy s drogami (heroin), které všechny problémy skupiny dělaly horšími. Po problematickém turné k uvedení Come Taste the Band, se skupina rozpadla. Tommy Bolin později zemřel v Miami na předávkování heroinem.

Později většina bývalých členů Deep Purple měli značný úspěch v mnoha kapelách, například v Rainbow.