Blog - Hudebnitricka.cz

Nejzajímavější informace ze světa hudby

Category: HUDEBNÍ STYLY (page 1 of 2)

Gorillaz zveřejnili nový videoklip k singlu Strobelite

Gorillaz jsou velmi aktivní, kromě celé řady remixů zveřejnili i nový videoklip

V euforickém tanečním tracku hostuje mimo jiné i zpěvák Peven Everett. Skladba pochází z letošního alba Humanz, které Gorillaz naživo představí také 14. listopadu v pražské O2 areně.

Originální trička a mikiny skupiny Gorillaz  koupíte v shopu Hudebnitricka.cz a Luckybastard.cz

Rolling Stones & spol. aneb bílé rhythm & blues

Rolling Stones, zleva Bill Wyman, Mick Jagger, Keith Richard, Brian Jones, Charlie Watts, 1969 Je zvláštní, že následovníci syrových rhythm & bluesových klasiků B.B. Kinga, Moody Waterse, Howlin´ Wolfa a Johna Lee Hookera se neobjevili v USA, ale ve Velké Británii. Amerika na přelomu 50. a 60. let žila buď náhražkovým rock´n´rollem natlemených hochů v nažehlených kvádrech, produkty skladatelských teamů z Tin Pan Alley nebo úspěchem prvních spectorovských dívčích kapel. A formovalo se tam jádro soulu – nové černošské pop music, vyšlechtěné z jemné odrůdy rhythm & blues. O tvrdé, drsné rhythm & blues najednou nebyl zájem a ani nebylo divu; jak memphiský label Stax Records tak detroitská Tamla Motown začaly chrlit desky s uhlazenými černošskými interprety a jejich písničky prakticky zaplavily americký trh.

Zato v Anglii mládež po drsném rhythm & blues přímo prahla. Na úplném začátku sixties se tam objevil velký zájem o desky právě s elektrickým chicagským blues a začaly se formovat první kapely. Napomohla tomu i firmička Pye rec., neboť desky od Chessů začala na ostrovech distribuovat. Tvrdé americké rhythm & blues se tak rozlilo po britských městech. Je ovšem fakt, že teenageeři měli i své domácí vzory, kromě Kornerova Blues Incorporated, to byl zejména rock´n´rollový harcovník Johnny Kidd a jeho The Pirates. Všichni původní rolleři se buď vytratili nebo se přeorientovali na pop music, jediný Johnny vydržel – i s tou neodmyslitelnou páskou přes oko. To mu vyneslo u mládeže nesmrtelný obdiv. Už v roce 1960 natočil skvělý song „Shakin´ All Over“, který se stal jakýmsi předobrazem pozdějšího britského rhythm & blues. Následovala řada dalších kusů, jako např. „Restless“, „Let´s Talk About Us“, „So What“, „Hurry On Back To Love“, „I Can Tell“, „Shot Of Rhythm And Blues“, „Some Other Day“, „Then I Got Everything“, „Dr. Feelgood“ (dle tohoto songu se pojmenovala pozdější věhlasná pub-rocková skupina) a „Whole Lotta Woman“ či „Right String But The Wrong Yo-Yo“. Bohužel v roce 1966 Johnny Kidd zahynul při autonehodě. Takže určitě i on se vedle amerických bluesmanů stal inspirací pro rockovou mládež, která se okamžitě začala shánět po kytarách, bubínkách, aparátech a zakládala nové a nové skupiny.

Díky vhodně uvolněné atmosféře, k čemuž samozřejmě velkou měrou přispěl „swingující Londýn“ a i samotní Beatles, se s bílými britskými skupinami r&b v letech 1963-65 roztrhl pytel; to přispělo k popularizaci žánru natolik, že vedle beatlesovského beatu se rhythm&blues stalo nejrozšířenějším rockovým stylem 60.let.

 

Nastal čas, kdy už bylo možné vypouštět onu divou zvěř. Prvními známými r&b elementy byli sice The Animals, ale největší ohlas vzbudili londýnští chuligáni, kteří si říkali Rolling Stones, parta ve složení Mick Jagger (voc), Keith Richard (g, voc), Brian Jones (g, harm), Bill Wyman (bg) a Charlie Watts (ds). Začínali s převzatými standardy výše zmíněných chicagských r&b muzikantů, v té době byl hlavní figurou Jones, později se v rámci skupiny ustanovila skladatelská dvojice Richard-Jagger. Kapela vtrhnula na publikum se syrovým rhythm&blues, kytarovým plechovým zvukem jak od Diddleyho, a s černošsky zabarveným, křičeným Jaggerovým vokálem. Britský publicista Nick Kent píše ve své knize Apatie k ďáblu o svém prvním koncertu Stounů toto: „Jediné, co si teď v duchu vybavuju, je vibrující a neodolatelná všepohlcující zvuková míchačka – ´míchačka skutečného buřičství´, jak jsem tomu později začal říkat. Bylo to pronikavé a elementární a okamžitě to dohánělo mladé holky do stavu naprosté posedlosti ďáblem. Něco, co bylo dřív v bílé kultuře zakázané, se tu pouštělo z řetězu: něco, k čemu dochází, když se přírodní kmen zbavuje všech zábran, a co vede k novému, ještě se formujícímu sebeuvědomění…“ a „…námi všemi zmítalo něco, co se naprosto vymykalo kontrole, něco jako masové delirium, jakoby se měl za chvíli odehrát nějaký Voodoo obřad za libido bílých adolescentů.“

Manažér RS Andy Oldham využil stále se uvolňující atmosféry té doby a snažil se z Rolling Stones udělat protipól příliš „pozitivních“ Beatles, což se mu docela snadno podařilo. Stouni mu to svoji drsnou muzikou, neurovnanými a ulítlými sexuálními vztahy a večírkovými extempore dost ulehčili. Ale abychom pohlédli na Brouky (The Beatles) a Stones i trochu jinak: obě kapely víceméně pocházely z odlišného prostředí – dodnes se používá ustálená, tak napůl pravdivá fráze, že Beatles byli ostří hoši z dělnických rodin (tedy až na Paula), co si hráli na slušňáky, kdežto Stouni byli spořádaní mládenci ze středostavovských rodin (Mick a Brian), co si hráli na drsňáky. Chytrému manažérovi ovšem tato hra vyhovovala. Na Oldhamově uplatňování metody negativní reklamy a manipulace s tiskem a veřejným míněním se dost naučil i další budoucí obratný manipulátor – Malcolm McLaren, který o dekádu později vypustil jiné „šokaře“, jimiž byli samozřejmě Sex Pistols.

Navíc oproti liverpoolským broukům, majícím vcelku podobný look, vypadali londýnští desperáti Rolling Stones každý jinak: aristokraticky se chovající Mick se svými širokými ústy, plnými rty a homosexuálními pohyby na podiu; Keith, zpočátku jako jediný alespoň trošku podobný beatlům, později zasloužilý mistr fetu, svým vzhledem předznamenávající rozčepýřený punkerský design; sexuální nadsamec Bill s frigovsky kamenným pohledem – po něm dívky sice tak nešílely jako po ostatních, ale vždycky s ním šly do postele; talentovaný ex-fotbalista, „krysák“ Charlie s výrazem pračlověka a jazzovou bubenickou školou. A pochopitelně blonďatý Brian v oblíbeném pasteveckém kožichu. Právě on, rozmazlený, ufňukaný, narcistický, se svým neskrývaným hédonismem, zálibou v ženských, pití a konzumování všech možných drog, byl první opravdovou „zkaženou“ rockovou hvězdou se vším všudy. Chvíli sladký společník, chvíli neurvalec, neustále ožralý a s frňákem v koksu, talentovaný a veskrze zmatený. Nakonec skončil jako naprosto nafouklá troska utopený (vražda?, byl našrot?) ve svém vlastním bazénu. Prostě nebylo v té době nenáviděnější kapely v Británii a zároveň takové, po které by holky tak šílely (no dobrá, co se těch holek týče tedy po Beatles).

Pro své úlety a nevyzpytatelnost byli Stouni vděčným objektem pro různé filmaře, takže je můžeme vidět ve spoustě filmů a dokumentů – např. „Sympathy For The Devil“ (1968, režie Jean-Luc Godard), „The Stones In Park“ (1969, Leslie Woodhead), „Gimme Shelter“ (1970, David Maysles, Albert Maysles, Charlotte Zwerin). Jagger sám si střihl jednu z rolí ve filmu „Performance“ (1970, režie Donald Cammel, Nicolas Roeg), brutální, vyfetované reflexi hédonistické doby.

Stonesovské koncerty povětšinou končily násilnostmi, útoky na pódium, rozsekanými sály. Rolling Stones provázela tak špatná pověst, že na konci sixties na ně kvůli drogám a nevázanému životu policajti pořádali doslovný hon. Věční „rock´n´rolloví psanci“ byli nakonec z Anglie vyhnáni; i když zčásti odešli sami – díky nevýhodné smlouvě s gramofirmou a obchodním manažérem Kleinem byli v podstatě na mizině a zadlužení. Navíc za ně Klein neplatil ani daně, takže jim hrozil kriminál za daňový únik. Do toho všeho se ještě přidala účast na festivalu v Altamontu (1969), kdy při jejich vystoupení Hell´s Angels ubodali a ušlapali jednoho černošského diváka.

Přesto lze říci, že hned po Beatles byli Rolling Stones druhou nejdůležitější kapelou 60. let: hlavně díky nim se rockové posluchačstvo rozdělilo na ty, kteří milují broučí beat a jejich následné psychedelické experimenty a na ty, kteří milují zemité rhythm & bĺues a syrový, neučesaný zvuk garáže. A co je nejvíc: alba „The Rolling Stones“ (1964), „Aftermath“ (1966), „Between The Buttons“ (1967), „Beggar´s Banquet“ (1968), „Let It Bleed“ (1969), covery „Route 66“, „Walking The Dog“, „Little Red Rooster“, „It´s All Over Now“, „Time Is On My Side“, „Mercy, Mercy“, „You Better Move On“, „Love In Vain“ a autorské písničky „(I Can´t Get No) Satisfaction“, „The Last Time“, „Get Off Of My Cloud“, „I´m Free“, „19th Nervous Breakdown“, „Mother´s Little Helper“, „As Tears Go By“, „Let´s Spend The Night Together“, „We Love You“, „Lady Jane“, „Out Of Time“, „Under My Thumb“, „Paint In Black“, „Ruby Tuesday“, „Dandelion“, „She´s A Rainbow“, „Citadel“, „2000 Light Years From Home“, „Jumpin´ Jack Flash“, „Sympathy For The Devil“, „No Expectations“, „Street Fighting Man“, „Prodigal Son“, „Gimme Shelter“, Monkey Man“, „You Can´t Always Get What You Want“ nebo „Honky Tonk Women“ lidé rádi poslouchají dodnes.

V samotné Anglii ale ještě před stouny bodovali z Newcastle pocházející The Animals v čele s divokým zpěvákem Ericem Burdonem. Proslavili se zejména svojí r&b verzí slavného tradicionálu „House Of The Rising Sun“. Jelikož kapela pod vedením klávesisty Alana Price byla původně klubovým jazzovým kombem a Burdonův ostře řezaný hlas měl dosti černošský nádech, Animals se soustřeďovali hlavně na drsnou interpretaci amerických coverů, občas ale i skladeb autorských, které vycházely na singlech, např. „Boom Boom“, „I´m Crying“, „Don´t Let Me Be Misunderstood“, „Bring It On Home To Me“ nebo „We´ve Gotta Get Out Of This Place“, „Inside Looking Out“, „It´s My Life“,  „Don´t Bring Me Down“ a „See See Rider“. Což Animals činili zejména z toho důvodu, že tu byla určitá šance prorazit v USA (a opravdu – „dům vycházejícho slunce“ byl v Americe na čas jedničkou). V kapele kromě pana vedoucího a Burdona působili ještě Hilton Valentine (g), John Steel (ds) a Chas Chandler (bg) – jen tak mimochodem pozdější objevitel Jimi Hendrixe . Po odchodu Priceho ovládal klávesy krátký čas ještě Dave Rowberry, ale to už skupině zbývalo do konce jen asi rok. Mezitím vydala svoje nejlepší album “Animalisms“, obsahující řadu převzatých písní mj. „All Night Long“, „Rock Me Baby“, „Outcast“ nebo „Lucille.

Po rozpadu původní kapely dal Burdon okamžitě dohromady partu nových muzikantů, přestěhoval band do USA a začal vystupovat pod značkou Eric Burdon & The (New) Animals. Ten ve svém soundu k původnímu černému rhythm & blues přidával prvky psychedelické hudby. Navíc se z valné většiny jednalo o vlastní tvorbu. První vlaštovkou byl singl „When I Was Young“, a jelikož Burdona hodně ovlivnila i účast na hippie festivalu v Monterey, nové album „Wind Of Change“ se neslo v tomto duchu (1967, hit „San Franciscan Nights“, dále např. „Anything“, „Good Times“, „It´s All Meat“). Známé jsou také následné singlové songy jako „Sky Pilot“, Monterey“, nebo divná osmiminutovka „All Is One““, hudebně připomínající doorsovský „konec“, všechny z jinak průměrného  LP „The Twain Shall Meet“ (1968). V roce 1969 Burdon „zvířata“ rozpustil, nasadil háro a do dalších dobrodružství se už pustil sám: začal spolupracovat s funkovou skupinou War, a poté se dal na sólovou dráhu. Ex-klávesista Animals  Alan Price si zase založil Alan Price Set a až do konce sixties zaplňoval éter vcelku slušnou dávkou hitů vlastních i převzatých („I Put A Spell On You“, „Hi-Lilli Hi-Lo“, „House That Jack Build“, „Don´t Stop The Carnival“), které si lze najít na výběrovém albu „The World Of Alan Price“ (1970).

Dalším významným představitelem bílého britského rhythm&blues byla modovská parta The Kinks. Vedli ji bratři Ray Davies (voc, g) a Dave Davies (lg, voc). Na zbylých postech působili ještě Peter Quaife (bg, bvoc) a Mick Avory (ds). Je známo, že kapela vyšla ze subkultury mods, a přestože některé z písní „kinků“ byly až beatlesovsky melodické (např. „Sunny Afternoon“, „Waterloo Sunset“), zároveň právě této skupině bývá připisována velká role i jakýchsi předchůdců hard rocku: syrové kytarové riffy v „You Really Got Me“ a „All Day And All Night“ (obě 1964) už mají v sobě onu stylovou, hypnotickou jednoduchost a tvrdost. Známý, drsně plechový zvuk vznikl tak, že během nahrávání Dave prořezal a propíchal blánu reproduktoru v bedně a přehulil zesilovač. A pionýrské písně budoucího, hodně frekventovaného žánru byly na světě. Jinak co se týče textů, ve svých písničkách se Kinks naváželi do kohokoliv – do systému, do měšťáků ale i do dandyů a hippíků, samolibě proplouvajících „swingujícím Londýnem“. Postupem času kapela nabrala do své hudby i folk-rockové vlivy a dodnes je považována za vcelku vtipné komentátory dění v Anglii šedesátých let.

První dvě elpíčka zhusta obsahují převzaté songy, ale stále více se prosazuje skladatelský um Raye Daviese –  kromě zmíněné „You Really Got Me“ třeba ve skladbách „Stop Your Sobbing“, „Tired Of Waiting For You“ nebo „You Shouldn´t Be Sad“ či uvedené singlovce „All Day And All Night“. Výbornými alby Kinks jsou „The Kink Kontroversy“ (1965, hity „Till The End Of The Day“, „Where Have All The Good Times Gone“, dále např. „You Can´t Win“, „The World Keeps Going Round“) a zejména „Face To Face“ (1966, hit „Sunny Afternoon“, dále např. „Dandy“, „Rainy Day In June“, „Too Much On My Mind“, „Rosie Won´t You Please Come Home“), „Something Else By The Kinks“ (1967, hity „Waterloo Sunset“, „Death Of A Clown“, dále např. „David Watts“, „No Return“, „End Of The Season“, „Situation Vacant“, „Love Me Till The Sun Shines“) a „The Village Green Preservation Society“ (1968, např. „Johnny Thunder“, „Do You Remember Walter?“, „Wicked Annabella“, „The Village Green Preservation Society“, „Starstruck“), ale pro přehlídku hitů je dobré sehnat si nějakou tu kompilačku.

Z dalších známých songů The Kinks jmenujme alespoň „Everybody´s Gonna Be Happy“, „Too Much On My Mind“, „Set Me Free“, Till The End Of The Day“, „A Well Respected Man“, „Dedicated Follower Of Fashion“, „Autumn Almanac“ a „Lola“ či „Apeman“. V roce 1969 se vedle The Who prezentovala také čímsi, co lze nazvat rock operou – jednalo se o album „Arthur Or The Decline And Fall Of The British Empire“ (1969, např. „Victoria“, „Shangri-La“, „Brainwashed“, „Nothing To Say“). The Kinks se stali vedle Stounů a The Who jednou z nejvlivnějších kapel britského rhythm&blues a v následujících letech v jejich hudbě hledaly inspiraci soubory zcela odlišného zaměření – jako například The Jam, Pretenders, Tom Robinson Band, Van Halen plus některé britské party z „generace 2001“.

O londýnských modech a předchůdcích hard rocku a punku The Who, jejichž koncerty byly provázeny destrukcí nástrojů, aparatury a někdy i sálu, píšeme v samostatném článku.

Komerčně pojaté rhythm & blues řezali do fanoušků Small Faces, další crew vyšlá ze subkultury mods. Důležitými borci v ní byli kytarista a zpěvák Steve Marriott a baskytarista a zpěvák Ronnie Lane (bg, voc), oba hlavní skladatelé, dalšími členy byli ještě Ian McLagan (ks, voc) a Kenny Jones (ds). Hudebníci souboru sluli velkou náchylností k různým mozkojebacím preparátům, ať už se jednalo o trávu, amfetaminy, acid nebo chlast; velmi často vystupovali zcela na marast. A to je měl navíc pod křídly jeden z prvních opravdu velkých manažérských parchantů – Don Arden. Kterého pak vystřídal neméně schopný stouní manažér Andy Oldham.

Už první album „Small Faces“ (1966, např. „Shake“, „Come On Children“, „It´s Too Late“, „You Need Loving“, „E Too D“) představilo drsný nářez ne nepodobný soundu The Who. Z dalších známých písniček SF vybermež ještě první singl „Whatcha Gonna Do About It“ a další singlové hity „Sha Lalala Lee“, „All Or Nothing“,  které se objevily na albu „From the Beginning“, sestaveném z SP-desek a nahrávek z prvních dvou let existence (1967, dále např. „My Mind´s Eye“  plus „Runaway“, pův. od Dela Shannona). Skutečně novou deskou bylo až LP se stejným názvem jako debut – „Small Faces“ (1967, např. „My Way Of Givin“, „Something I Want To Tell You“, „Green Circus“, „Talk To You“), přičemž v jeho (zkrácené) americké verzi s názvem „There Are But Four Small Faces“ se objevil navíc i úspěšný singl „Ichtycoo Park“. Ceněno je také koncepční album „Ogden´s Nut Gone Flake“ (1968, např. „Afterglow“, „Lazy Sunday“, „Song Of A Baker“, „Happiness Stan“) a SP „The Universal“ (1968). Small Faces si také zahráli i ve filmu „Dateline Diamonds“ (1966, režie Jeremy Summers). Po Marriottově odchodu (založil si vlastní partu Humble Pie) se skupina přejmenovala na Faces a jejími hlavními oporami se stali zpěvák Rod Stewart a kytarista Ron Wood, oba původně z Jeff Beck Group.

Ambiciózní zpěvák s jedním nejslavnějších chrapláků na světě Rod Stewart neboli „Rod The Mod“, jak byl tehdy přezdíván, si ovšem na svůj ex-fotbalový chrbát naložil dvě káry – zároveň začal zpívat s „tvářemi“ a zároveň se staral o svou vlastní sólovou dráhu. Tu zahájil slušnými alby „An Old Raincoat Won´t Let You Down“ (1969, např. „Blind Prayer“, „And Old Raincoat Won´t Ever Let You Down“ plus covery „Handbags And Gladrags, pův. od Mikea D´Abo, „Dirty Old Town“ , pův. od E. MacColla) a „Gasoline Alley“ (1970, písně „Gasoline Alley“, „Jo´s Lament“, „It´s All Over Now“ – cover, pův. od Bobby Womacka, „Only A Hobo“ – cover, pův. od Boba Dylana, „You´re My Girl /I Don´t Want To Discuss It/“ – cover, pův. od Rhinoceros). Toto album se dodnes považuje za Rodovo jedno z nejlepších, ale jinak se obě desky ještě zatím moc neprodávaly. Ten velký sukces na zpěváka čekal až v 70.letech, což ale vedlo i k jeho rozmíškám a později odchodu z Faces.

Zajímavou figurou britského rhythm&blues byl i zpěvák a kytarista Terry Reid, maník s „plantovsko-stewartovským“ hlasem – však ho také původně Page chtěl coby vokalistu do budoucích Led Zeppelin. Sound Reidovy skupiny byl pak jakousi kombinací Small Faces a Stounů s využitím mnoha předělávek osvědčených hitů. Za Reidovy nejlepší desky jsou považovány „Bang Bang, You´re Terry Reid“ (1969, např. songy „Without Expression“, „Writting On The Wall“ či cover „Bang Bang /My Baby Shot Me Down/ od Sonny Bona) a „Terry Reid“ (1969, songy „Silver White Light“, „May Fly“, „Marking Time“, „Rich Kids Blues“).

Když už jsme na začátku zmínili valící se šutry – „stonesovštější než Rolling Stones“ se říkalo londýnské skupině Pretty Things, která se pojmenovala dle Diddleyho songu „Pretty Thing“. A mělo to své opodstatnění: někteří její členové pocházeli ze stejné oblasti Londýna jako Stouni (Dartford) a kupříkladu kytarista Dick Taylor navštěvoval stejnou školu jako Jagger s Richardsem a dokonce se mihl v rané sestavě „šutrů“ co bassman. Na umělecké škole se pak potkal s Philem Mayem (voc, harm), známým svým tvrzením, že, „má nejdelší háro ve Velký Británii“ a společně založili „roztomilé věci“. Dalšími hudebníky byli v průběhu sixties třeba Brian Pendelton (rg), John Stax (bg), Wally Waller (bg, g, voc, ks), John Povey (ks, voc) či Viv Prince (ds) a Skip Allan (ds).

Kapela se sice uvedla úspěšnými singly „Rosalyn“ a „Don´t Bring Me Down“ a slušnými ostrými alby „The Pretty Things“ (1965, hity „Judgement Day“, „Honey I Need“, dále např. „Big City“ plus covery „Road Runner“, pův. od Bo Diddleyho a „Don´t Lie To Me“, pův. od Chucka Berryho) a „Get The Picture“ (1965, hitíky „Buzz The Jerk“, „Cry To Me“, dále např. „You Don´t Believe Me“, „You´ll Never Do It Baby“, „Gonna Find Me A Substitute“, v reedici ještě „L.S.D.“ a „Midnight-To-Six Man“), ale zároveň měla dosti smůlu, protože zůstávala ve stínu ostatních part bílého rhythm&blues. Pak se pustila do experimentování – ale i přes několik dalších zajímavých songů se smyčcovou sekcí (The Sun“, „House Of Ten“, „A House In The Country“, „Walking Through My Dreams“) opět nula od nuly pošla. Do historie se pak zkusila zapsat pokusem složit první rock operu na výborném psychedelickém albu „S.F. Sorrow“ (1968, např. „S. F. Sorrow Is Born“, „She Says Good Morning“, „Ballon Burning“, „Trust“, „Old Man Going“, „Mr. Evasion“). Ale opět bylo neúspěšné, což nakonec vedlo k tomu, že Taylor Pretty Things opustil. Věru neblahá doba pro tuto dartfordskou popelku…

Pro nás velmi zajímavým souborem byl londýnský Manfred Mann, protože u nás jako první, opravdu slavný britský soubor vystoupil na podzim roku 1965 hned ve třech městech (Praha, Uherské Hradiště, Bratislava). Skupinu vedl jihoafrický klávesista Manfred Mann a velmi výraznou roli v ní měl skákavý zpěvák Paul Jones. Prošli jí třeba také Mike Hugg (ds), Mike Vickers (g), Tom McGuinness (g, bg), Klaus Voorman (bg) a po odchodu Jonese se tu objevil též zpěvák Mike d´Abo. Stejně jako Animals se původně MM věnovali jazzu, ale v roce 1964 přešli na rhythm&blues a dokázali absorbovat i melodické prvky beatu. Mezi jejich největší hity patřily skladby „5-4-3-2-1“ (mj. znělka britského pořadu pro mládež „Ready Steady Go!“), „Doo Wah Diddy Diddy“, „Don´t Ask Me What I Say“, „Sha La La“, „If You Gotta Go, Go Now“ (předělávka – původně od Dylana),„Come Tomorrow“, „Pretty Flamingo“, „L.S.D.“, „Semi – Detached Suburban Mr. Jones“, „Ha! Ha! Said The Clown“, „The Mighty Quinn“ (zase dylanovka) a „Fox On The Run“. Dobře zvládli také r&b klasiku jako „Hoochie Coochie Man“ či „Got My Mojo Working“. Manfred Mann pak kapelu na rok rozpustil – nicméně poté pod různými názvy (např. Manfred Mann´s Earth Band) fungovala až do doby millénia

Ex-zpěvák MM Paul Jones odešel v roce 1966 na sólovou dráhu. Natočil něco v Británii relativně úspěšných popových singlů, jako třeba „High Time“ (1966), „I´ve Been A Bad, Bad Boy“, „Thinkin Ain´t For Me“ (oba 1967) nebo „Aquarius“ takto cover z muzikálu „Hair“ (1968). A zahrál si ve filmu „Privilege“ – ze soundtracku k němu pochází songy jako „Free Me“ nebo „(My Poor Heart Is Surely) Breaking“ (1967). První z nich později převzala i Patti Smith. V sedmdesátých letech Jones zpíval v muzikálech a rock operách, a moderoval.

Z jazzu vyšel i birminghamský kytarista Spencer Davis; jeho skupina Spencer Davis Group se lišila od předchozích part výrazným klávesovým (varhanním) soundem a „černým“ hlasem mladičkého teenagera Steve Winwooda. Dalšími členy byli ještě Stevieho brácha Muff Winwood (bg, voc) a Pete York (ds). Kapela se proslavila zejména v letech 1966-67 vynikající interpretací rhythm&bluesových skladeb (převzatých i vlastních) „Keep On Running“, „Somebody Help Me“, „When I Come Home“ (všechny tři pův. od reggae-zpěváka Jackie Edwardse), „I Think, It´s Going Work Out Fine“ (známá z interpretace Tiny Turner), „Georgia On My Mind“ (známá z interpretace Raye Charlese), „Dust My Blues“ (pův. od Elmore Jamese), „Sittin´ And Thinkin´“, „I´m A Man“, „Gimme Some Lovin´“, „Trampoline“ (instr.), „Stevie´s Blues“, „Goodbye Stevie“, „Waltz For Lubumba“  a elpíčky „The Second Album“ a „Autumn ´66“ (obě 1966). V sedmašedesátém odešel Stevie Winwood a založil slavné Traffic. Místo něj se ve SDG objevil klávesista a zpěvák Eddie Hardin, ale kapela už nezadržitelně spěla ke svému konci, k němuž došlo v roce 1969. Z této éry je známo album „With Their New Face On“ (1968, např. „Time Seller“, „Mr. Second Class“, „Don´t Want You No More“). A ještě poznámka – pokud nějaký progresivní tvůrce evropských (zejména francouzských) filmů zařazoval do svých děl nějaký ten bigbít, vždycky to tak nějak znělo jako Spencer Davis Group (jen si poslechněte „Trampoline“).

Ve třiašedesátém se přihlásili o slovo londýnští Downliners Sect. Stejně jako Pretty Things i oni nosili v první polovině sixties dlouhé vlasy, což tehdy opravdu nebylo obvyklé. V tom čase byli hlavními figurami kapely Don Craine s neodmyslitelnou loveckou čapkou (voc, g) a Keith Grant (voc, bg). Natočili nějaké singly („Baby What´s Wrong“, „Little Egypt“) a LP „The Sect“ (1964, např. „Hurt By Love“, „One Ugly Child“, „Sect Appeal“, „Lonely And Blue“, „Bloodhound“). Pak divně countryovali (např. song „Big Storm Coming“), točili SP (mj. „All Night Worker“, „Glendora“, „I´ll Find Out“) a LP „The Rock Sect´s In“ (1966, např. „Everything I´ve Got To Give“, „Don´t Lie To Me“, „He Was A Square“, „Outside“) a skončili roku 1968. Velmi dobře zněli také The Creation – asi jako psychedelický průsečík The Who, Kinks a Stounů. Rozhodně do krátkého období své existence v letech 1966-1968 nacpali několik velmi hutných singlů („Making Time“, „Painter Man“, „Biff Bang Pang“, „Cool Jerk“, „Midway Down“), přičemž občas už jejich prezentace muziky téměř předznamenávala hard rock („How Does It Feel To Feel“, „Tom Tom“, „Uncle Bert“, „Bony Maronie“). Povedená je také jejich verze Dylanova „Like A Rolling Stones“. S Beatles a Apple spolupracoval zpěvák a kytarista Jackie Lomax, však mu také Harrison napsal malý hit „Sour Milk Sea“ , který se objevil na rhtyhm&bluesové LP „Is This What You Want“ (1968, dále např. „The Eagle Laughs At You“, „Sunset“). Později Lomax natočil podobnou desku „Home Is In My Head“ (1971, např. „A Hundred Mountains“, „Or So It Seems“, „Give All You´ve Got“), nicméně… prostě průměr.

Možná bychom mohli uvést i bláznivého Screaming Lord Sutche s kapelou, v níž začínal kytarista Ritchie Blackmore. Sutch kloubil rock´n´roll, rockabilly a rhythm & blues a byl jakousi britskou obdobou Screaming Jay Hawkinse – používal podobné rekvizity jako třeba lebky, rakve atd. Ze songů jmenujme např. „Jack The Ripper“, „Monster Rock“, „Murder In The Graveyard“, „Rock And Shock“  či dávný jump-bluesový cover „The Train Kept A-Rollin´“ . Později byl činný i v politice (zakladatel National Teenage Party). Ritchie Blackmore pak prošel spoustou dalších kapel, přičemž asi nejsolidnější z nich byli Outlaws (SP cover „Keep On Knocking“). Klávesista Jon Lord zase klávesil u rhythm&bluesové skupiny The Artwoods. V té hrál na bicí Keef Hartley, na kytaru Dave Griffiths a na baskytaru Malcolm Pool, přičemž za mikrofonem stál Art Wood. Během tříleté existence natočila několik singlů – „Sweet Mary“ (1964), „She Knows What To Do“ (1965), „I Take What I Want“ (1967), „Al´s Party“ (1967), „What Shall I Do“ (1967) – a album „Art Gallery“ (1966, např. „I Keep Forgettin´“, „Keep Lookin´“, „If You Gotta Make A Fool Of Somebody“, „Can You Hear Me“, „One More Heartache“, „Down In The Valley“). Hartley si poté založil svůj Keef Hartley Band a na Lorda přes epizodu ve The Flower Pot Men čekala nejlepší kapela jeho života.

Na přelomu let 1967-68 totiž Lord a Blackmore vstoupili do manažérského projektu vytvoření nové skupiny. Kromě nich v ní působili ještě Nick Simper (bg), Ian Paice (ds) a Rod Evans (voc). Původní název zněl Roundabout, ale Ritchie ji přejmenoval na Deep Purple. V podstatě skloubila vlivy rhytm&blues a vážné hudby do jednoho celku, podávaného samozřejmě co nejvíce nahlas. Prostě něco mezi Hendrixem či Cream (které obdivoval Blackmore) a Vanilla Fudge (které obdivoval Lord a vlastně i Ritchie). V USA měli DP úspěch s cover-singlem „Hush“, původně od Joe Southa, který se objevil na první desce „Shades Of Deep Purple“ (1968, dále např. „Mandrake Root“, a covery „Help“, pův. od Beatles či „Hey Joe“, pův. od Billy Robertse). Doma v Anglii ale kapela rozhodně prorokem nebyla, rockoví fandové ji dost nenáviděli a kdosi ji dokonce nazval „Vanilla Fudge pro chudé“. To se ale během dvou let mělo změnit. Do roku 1970 natočila ještě dvě alba, jedno průměrné a druhé velmi dobré – to se jmenovalo prostě „Deep Purple“ (někdy se mu ale říkalo podle závěrečné dvanáctiminutovky „April“), které obsahuje výrazné skladby jako například „Chasing Shadows“, „Blind“, „Bird Has Flown“, „April“, či cover „Lalena“, pův. od Donovana. Poté Roger Glover (bg) vystřídal Simpera (založil si Warhorse) a IanGillan (voc) Evanse (v USA spoluzaložil Captain Beyond). No, a v 70. letech se Deep Purple stali jednou z nejslavnějších skupin hard rocku.

Irská skupina Eire Apparent, působící v Londýně, zněla hodně psychedelicky a proslula stejnou tvrdostí jako výše zmínění Small Faces nebo dokonce jako JBG či božský Jimi. Však si také s posledně jmenovaným dala americké turné a též ji produkoval její jediné album „Sunrise“ (1969, např. „Yes I Need Someone“, „Someone Is Sure To /Want You/“, „Let Me Stay“, „Rock´n´Roll Band“, „Got To Get Away“). Skupina se ale velmi brzy rozpadla a její členové se rozutekli po světě a po jiných kapelách (třeba Wings, T. Rex, Spooky Tooth, Pretty Things atd.).

Kombinaci soulu, jazzu a ostrovního folklóru proměňovala ve svébytný rhythm&blues v té době nejlepší irská skupina Them, pocházející z Belfastu. Její vůdčí osobnost zpěvák, saxofonista a hráč na foukací harmoniku Van Morrison měl sice „jaggerovskou“ barvu hlasu, ale jeho projev byl mnohem více procítěnější, soulovější. Nejlepším obdobím byly pro kapelu roky 1965-1966 – tehdy měla hity „Gloria“, „Baby Please Don´t Go“ a „Here Comes The Night“ a známo je i několik dalších písniček, jako třeba „All For Myself“, „My Little Baby“, „You Just Can´t Win“, „Don´t You Know“, „Stormy Monday“ nebo covery „It´s All Over Now, Baby Blue“, pův. od Boba Dylana a „Out Of Sight“, pův. od Jamese Browna. A tehdy také učinila výpad za oceán, když coby zástupce britské invaze podnikla turné po USA a Van při něm mj. udělal velký dojem na svého začínajícího jmenovce Jima, jehož The Doors Irům v LA  předskakovali. Bohužel, turné stálo za začátkem konce kapely – manažér ji nezaplatil, Them odehráli ještě dva koncerty v Irsku a v roce 1967 se rozpadli.

Skladatel a zpěvák Van Morrison odjel do New Yorku, kde bodoval singlem „Brown Eyed Girl“, byť s albem „Blowin´ Your Mind!“, které s dalšími songy vyšlo (např. „Ro Ro Rosey“, „Goodbye Baby /Baby Goodbye/“, „Spanish Rose“), spokojen nebyl – původně chtěl, aby písničky vycházely jen na singlech. Následovaly soudní pře s labelem, které ho vyčerpávaly finančně i psychicky. V roce 1968 pak natočil už pro jinou firmu skvěle oceňovanou, smutnou desku „Astral Weeks“ (např. „Beside You“, „Cyprus Avenue“, „Madame George“, Sweet Thing“, „The Way Young Lovers Do“), považovanou za jeden z vrcholů jeho tvorby. O rok později má velký úspěch s albem „Moondance“ (1969/70, např. „Moondance“, „And It Stoned Me“, „Into The Mystic“, „Come Running“, „Brand New Day“), které bylo posypáno tunami platiny.

Aj ženské elementy se objevovaly v britském rhythm&blues: v jazzem nasáklé skupině klávesisty Briana Augera Trinity stála za mikrofonem skvělá zpěvačka Julie Driscoll, jedna z nejkrásnějších bab, co se kdy v rocku objevily. Nakonec – přesvědčit jsme se mohli sami, když u nás i s kapelou vystoupila jako host v rámci festivalu Bratislavská Lyra (1968). Největšími hity formace pak byly „Save Me“ (cover od A. Franklinové) a zejména cover verze písničky B. Dylana „This Wheel´s On Fire“, též singl „Road To Cairo“,či instrumentálně téměř barokní song „I Know You Love Me Not“, z velkých desek jsou doporučována alba „Open“ (1967, např. výborný cover Donovanovy skladby „Season Of The Witch“, dále „Break It Up“, „Tramp“„Black Cat“, plus cover „Why /Am I Treated So Bad/“, pův. od The Staple Singers) a výborné double-LP „Streetnoise“ (1969, mj. „Tropic Of Capricorn“, „Ellis Island“, „World About Colour“, tradicionál „When I Was Young“, covery „Indian Rope Man“, pův od. Richie Havense a „Light My Fire“, pův. od The Doors plus „Czechoslovakia“, píseň o okupaci Československa vojsky Varšavského paktu).

Auger ale jezdil s Trinity natáčet a koncertovat i bez Driscollky. V tomto ohledu je možné zmínit LP „Definitely What!” (1968, např. „George Bruno Money“, „Far Horizon“ plus cover „Red Beans And Rice”, původně od Booker T & The M.G.´s ) nebo „Befour“ (1970, např. „Just You, Just Me“, „As She Knows“ včetně zprac. Faurého skladby „Pavane“ plus covery „I Wanna Take You Higher“ pův. od Sly & The Family Stone  a „No Time To Live“, pův. od Traffic). Je vcelku zajímavé, že kapela se těšila velké popularity nikoli na ostrovech, nýbrž na kontinentě a zejména ve Francii. Bývá též považována za jednu z prvních jazzrockových kapel, vzešlých z rockového břehu. V roce 1969 se cesty Julie Driscoll a Briana Augera rozdělily, aby se pak oba sešli téměř o deset let později při nahrávání společné desky.

Jestliže jsme uvedli Kinks a The Who jako přímé předchůdce hard rocku, nesmíme zapomenout ještě na tři britské rhythm&bluesové party, které měli na vzniku stylu také svůj podíl.

Jádro prvního bandu se dalo dohromady už v roce 1960, ale na svůj vrchol dolétlo pod názvem The Troggs až v šestašedesátém v sestavě Reginald Ball „Presley“ (voc, hlavní skladatel), Ronald Bullis „Bond“ (ds, voc), Chris Britton (g) a Pete Staples (bg). Tehdy tato jihoanglická kapela natočila svoje úspěšné debutové album „From Nowhere“ (1966, cover-hit „Wild Thing“, pův. od Chipa Taylora, známe ji i v interpretaci J. Hendrixe, dále např. „From Home“, „I Just Sing“, „Ride Your Pony“, „Our Love Will Still Be There“, „Jingle Jangle“  plus cover „Louie, Louie“, z repertoáru The Kingsmen). A do let 1966 a 1967 lze rozprostřít také vydání jejích neslavnějších singlových skladeb „With Girl Like You“, „I Can´t Control Myself“, „Love Is All Around“, přičemž zejména ta první měla na zrod hard rocku velký vliv. Z dalších známých skladeb uveďme například songy „I Want You“, „Anyway That You Want Me“, „Last Summer“, „Let Me Tell You Babe“, „Night Of The Long Grass“, „Little Girl“, „Girls In A Black“ a „Maybe The Madman“. Kapela hrála na svou dobu divoce i na koncertech a někteří kritici ji proto dokonce řadí vedle uvedených The Who a Kinks i k prvním předchůdcům punku s vlivem na taková jména jakými jsou třeba Iggy Pop, Ramones nebo Buzzcocks.

Stejně ostrou partou jako „troglodyti“ byli i The Zombies, , jejichž zásadní sestavu tvořili klávesista a zpěvák Rod Argent, baskytarista Chris White, zpěvák Colin Blunstone, kytarista a zpěvák Paul Atkinson a bubeník Hugh Grundy. Představovali takový můstek mezi beatlesovským Mersey soundem a bílým rhytm&blues, přičemž v některých skladbách šlo najít i vlivy soulu a jazzu a jakési barokní opulentnosti. Blunstone navíc disponoval velice příjemnou barvou hlasu, a vůbec – chlapci to s vokály uměli stejně dobře jako třeba brouci. Po zombících zbyla slušná alba „Begin Here“ (1964-65, např. „I Can´t Make Up My Mind“, „Woman“, „I Remember When I Loved Her“ plus cover „Road Runner“, pův. od Bo Diddleyho) a psychedelické „Odessey & Oracle“ (1967-68, např. „Care Of Cell 44“, „Maybe After He´s Gone“, „Friends Of Mine“, „Hung Up On A Dream“), a samozřejmě dva největší hity z těchto obou desek „She´s Not There“ a „Time Of The Season“. Ale pamětníci jistě upozorní ještě na některé další dobré písně, jakými byly například „Whenever You´re Ready“, „Tell Her No“, „Is This The Dream“ či „I Love You“. Argent po rozpadu kapely (1968) založil svůj vlastní soubor, který nazval sebestředně – Argent, a Blunstone se stal zpěvákem vlezlého poprocku..

Po Troggs byl dalším inspirátorem hard rocku soubor oblíbený v subkultuře mods a dokonce zvěčnělý na stříbrném plátně v jednom nejzvláštnějších filmů, které byly kdy natočeny. Stěžejní londýnská rhythm&bluesová skupina The Yardbirds vznikla v roce 1963 a po pár měsících hraní (např. se Sonny Boy Williamsonem) se vykrystalizovala její první velká sestava, vizte: Keith Relf (voc, harm), Chris Dreja (g), Paul Samwell-Smith (bg, voc), Jim McCarty (ds) a Eric Clapton (lg). V průběhu let se pak v souboru ještě vystřídali kytaristé – všichni pochopitelně excelentní. Napřed v roce 1965 odešel Clapton k Mayallovi, neboť coby bluesový ortodox chtěl hrát klasické dvanáctky, ale zbytek Yardbirds začal inklinovat k eklektičtějšímu materiálu. Nahradil ho experimentátor a tvrdohlavý perfekcionista Jeff Beck. Ten pak o rok později přivedl do kapely svého kamaráda Jimmyho Page zvaného pro svůj profesionalismus „Mister Cool“. A když na konci šestašedesátého náladový Beck odešel, zbyla z Yardbirds jen čtveřice Relf (voc, harm), Page (g), Dreja (bg) a McCarty (ds). A ještě jedno jméno – novým manažérem se od roku 1967 stal Peter Grant.

Yardbirds ve své době představovali naprostou instrumentální špičku. Do svého valivého rocku celkem originálně implantovali prvky gregoriánského chorálu a psychedelického rocku a jejich prezentace rhythm&blues byla v Británii jednoznačně nejtvrdší – ve svém posledním, „pageovském“ období už vlastně hráli z valné většiny regulérní hard rock (mj. hráli i skladbu „Dazed And Confused“ , která byla převzata i do repertoáru Led Zepp). To je nakonec dobře vidět v dokumentu „Yardbirds“, jenž vznikl v roce 1992 pod režisérskou taktovkou Martina G. Bakera. Určitou chybou (ale spíše producentů natáčení, kteří kapelu manévrovali k orientaci na singly) bylo, že se bohužel nikdy nepodařilo přenést koncertní divokost a brutalitu do studiových nahrávek. Některé singly, kupříkladu ze sedmašedesátého roku, byly opravdu slabé.

Důležitými alby byly „Five Live Yardbirds“ (1964, s very hard verzí Howlin´ Wolfova „Smokestack Lightnin´“ a Diddleyho „I´m A Man“), „Having A Rave Up“ (1965) a „Roger The Engineer“ (1966), největšími hity pak (převzaté i vlastní) skladby„Good Morning Little Schoolgirl“, „The Train Kept A-Rollin´”, „For Your Love“, „Heart Full Of Soul“, „Evil Hearted You“, „Still I´m Sad“, „Shapes Of Things“. Z dalších songů uveďme třeba „Certain Girl“, „You´re A Better Man Than I“, „Lost Woman“, „Rack My Mind“, „Over, Under, Sideways, Down“, „The Nazz Are Blue“, „What Do You Want“, „Happenings Ten Years Time Ago“, „Psycho Daisies“, „Smile On Me“, „White Summer“, „Little Games“ či „Think About It“. V roce 1968, kdy se Yardbirds rozpadli, na jejich soundu postavil Page hardrockový klenot zvaný Led Zeppelin, Relf a McCarty zase založili skupinu Renaissance. Jo, a ten v úvodu zmíněný film, ve kterém při divokém podání písně „Stroll On“ (no, v podstatě přetextovaná „The Train Kept A-Rollin´“) Jeff Beck rozflákal svoji kytaru o občas nefungující aparát, se jmenoval „Blow Up“ (Zvětšenina, 1966, režie Michelangelo Antonioni).

Pokud se v šesta sedmašedesátém tušilo o někom, kdo hraje podobně jako Yardbirds nebo Pretty Things, ale je ještě divočejší a tvrdší, jistě to byli nizozemští Q65. Hlavními figurami v kapele byli Frank Nuyens (g, harm, fl), Jay Baar (ds, voc) a Willem Bieler (voc, harm), dále v ní působili Joop Roelofs (g) Peter Vink (bg, voc). Kapela fungovala v letech 1965 až 1968 a za tu dobu vyplodila několik ostrých singlů: „The Life I Live“, „I Despise You“, „Cry In The Night“, „Ann“, „You´re The Victor“, „80% O“ (všechny 1966), „From Above“, „World Of Birds“, „It Came To Me“ a „I Was Young“ (všechny 1967), v době psychedelie pak „So High I´ve Been So Down I Must Fall“ a „Where Is the Key“ (oba 1968). A ve stejném duchu je vedeno i jediné album Q65 z tohoto období, „Revolution“ (1966, kromě „The Life I Live“, ještě „I Got Nightmares“, „Summer Thoughts In A Field Of Weed“ a orientální „Just Who´s In Sight“ plus Bo Diddleyho cover „I´m A Man“, známý z repertoáru Yardbirds). Po Bielerových problémech s drogami a také předpokládaným nástupem na vojnu se skupina na čas rozešla. Svým tvrdým, garážovým rhythm & blues s foukací harmonikou předznamenala nástup hard rocku a pozdější pub rock i punk rock. Q65 tak mají jistou souvislost s americkými kapelami, uvedenými níže.

 

Jako důsledek britské invaze vznikly i v USA bílé kapely, které se rozhodly po svém pojmout tvrdé ostrovní rhythm&blues. Tedy vlastně jakási reakce na reakci. Polovinu jejich repertoáru tvořily předělávky, polovinu autorská tvorba. Později některé z kapel do vcelku ostrého zvuku písniček začaly cpát prvky psychedelie a hippiesovskou filosofii. Ovšem americké publikum se v té době – co se žánru týče – zajímalo jen o to, co má britský přízvuk, anebo o desky Tamly Motown či Stax Rec, tedy o černé r&b a soul. Proto tyto pokusy amerických bigbíťáků většinou skončily komerčním krachem – reprezentuje je dnes už skoro polozapomenutá sorta kapel, jejichž soundu se na začátku seventies říkalo krátce punk, později se označení ustálilo na výrazu garage rock.

Pojďme si některé z nich alespoň vyjmenovat: The Seeds (LP „A Web Of Sound“, 1966, hit „Pushing Too Hard“, později „Can´t Seem To Make You Mine“ a „Tripmaker“), Barbarians (songy „Hey Little Bird“, „Are You A Man Or Are You A Girl?“), The Kingsmen (písně – cover „Louie Louie“, pův. od Richarad Berryho, dále např. „The Jolly Green Giant“, „Long Green“), ? And The Mysterians („96 Tears“, „I Need Somebody“), The Remains (SP „When I Want To Know“, 1965, LP „The Remains“, písně Don´t Look Back“, „I Can´t Get Away From You“, „Lonely Weekend“, „Once Before“, „Mercy, Mercy“, 1966), Shadows Of Knight (LP „Gloria“, 1966 a „Back Door Men“, 1967, písně „Gloria“, „I Got My Mojo Working“, „My Fire Department Needs A Fireman“, později „I Am The Hunter“), Count Five (LP „Psychotic Reaction“, 1966, songy „Psychotic Reaction“, „Double Decker Bus“, „Pretty Big Mouth“), Electric Prunes (album „Mass In F –Minor“, 1967, hit „I Had Too Much“), Standells (hit „Dirty Water“, deska „Try It“, 1966 se skladbami jako „Barracuda“, „Did You Ever Have That Feeling“) nebo 13th Floor Elevators (LP „Psychedelic Sounds“, 1966), kteroužto skupinu podrobněji zmiňujeme v kapitolce Kalifornský underground.

Asi nejinspirativněji z těchto kapel kromě zmaštěných elevátorů zněli mládenci z Tacomy na Severozápadě USA, divocí The Sonics. Hráli v sestavě Gerry Roslie (voc, ks), Andy Parypa (bg), Larry Parypa (g, voc), Rob Lind (harm, sax, voc) a Bob Bennett (ds). Byli výborní a velmi tvrdí, pojali rhythm&blues coby vyjádření svých vlastních běsů. Jestli na někoho z poloviny sixties pankáči přísahají, tak jsou to kromě raných The Who a Kinks právě The Sonics. Zkuste alba „Here Are The Sonics“ (1965, např. „The Witch“, „Boss Hoss“, „Psycho“, „Strychnine“ plus covery „Money“, „Do You Love Me“) a „Boom“ (1966, songy jako „Cinderella“, „The Hustler“, „Don´t Be Afraid Of The Dark“, „He´s Waitin´“, dále covery „Skinny Minnie“, „Louie Louie“, „Hitch Hike“ ) a „Introducing The Sonics“ (1967, kromě „The Witch“, „Psycho“, ještě  „I´m Going Home“, „High Time“, „Like No Other Man“).

Neměli bychom zapomenout ani na band Paul Revere & The Raiders z Portlandu-Oregon, který byl kvůli svým srandovním úborům (vojáci 18.století, klauni) každému k smíchu. Hudebně to ale byla docela ostrá skupina – opět šlo o skloubení vokálních harmonií s tvrdším soundem, později samozřejmě mocně psychedelila.  Šila do toho v sestavě Paul Revere (ks, voc), Mark Lindsay (lvoc, sax), Philip „Fang“ Volk (bg), Drake Levin (g) a Mike „Smitty“ Smith (ds), později hrál na kytaru ještě Jim „Harpo“ Valley. Dejte třeba téměř předělávkové LP „Just Like Us“ (1965-66) nebo téměř autorské desky „Midnight Ride“ (1965-66), „The Spirit Of ´67“ (1967) a „Revolution“ (1967) a songy (ať už covery nebo vlastní) „Just Like Me“, „Steppin´ Out“, „Doggone“, „Action“, „Kicks“, „Louie, Go Home“, „Melody For An Unknown Girl“, „All I Really Need Is You“, „Hungry“, „The Great Airplane Strike“, „Good Thing“, „All About Her“, „Oh! To Be A Man“, „I Had A Dream“, „Him Or Me (What´s It Gonna Be?)“, „Mo´reen“, „I Hear A Voice“, „Peace Of Mind“, „Too Much Talk“, „Observation From Flight“, „Mr. Sun, Mr. Moon“, „Without You“ a „I Don´t Know“. Kapelu pak stále více ovládali Lindsay a Revere, ostatní muzikanti se dost střídali, a tak pokračovala pod názvem The Raiders). Písničky z přelomu dekád jako „Just Seventeen“, „We Gotta All Get Together“, „Gone Movin´On“, „Interlude (To Be Forgotten)“, „The Boys In The Band“, „Indian Reservation“, „Birds Of A Feather“, „Prince Of Peace“ a „Take Me Home“ se objevily na deskách „Collage“ (1970) a platinovém „Indian Reservation“ (1971).

Nejznámější (a nejpopulárnější) z těchto jmen je asi newyorská skupina The Young Rascals („mladí rošťáci“), která se po třech letech přejmenovala na The Rascals – asi jejím členům zhruba okolo čtyřiadvaceti připadlo, že už holt nejsou žádní mladíci…Hlavními figurami v kapele byli skladatelé Eddie Brigati (voc) a Felix Cavaliere (ks, voc), dalšími členy byli ještě Dino Danelli (ds) a Kanaďan Gene Cornish (g, voc). Důležitým „pátým rascalem“ byl i Eddieho brácha David Brigati, který dával dohromady aranže vokálních harmonií. Jinak prostě a stručně řečeno: „rošťáci“ se prezentovali kombinací beatu a rhythm & blues s prvky soulu (někdy se to nazývalo „blue-eyed soul“). Za nejlepší desky kritici označují „The Young Rascals“ (1966, cover-hit „Good Lovin´“, pův. od The Olympics, dále např,. „I Ain´t Gonna Eat Out My Heart Anymore“, „Baby Let´s Wait“ plus covery „Mustang Sally“, pův. od Marka Riceho a „In The Midnight Hour“, pův. od Wilsona Picketta) a „Groovin´“ (1967, hit „Groovin´“, dále např. „You Better Run“, „Find Somebody“, „I Don´t Love You Anymore“, „How Can I Be Sure“, „A Girl Like You“). Známy jsou i songy  „Come On Up“, „What Is The Reason““, „Love Is A Beautiful Thing“, „People Got To Be Free“, „I´ve Been Lonely Too Long“, či „A Beautiful Morning“ nebo „See“.

Blížíme se k závěru, tak taková perlička – bývalí vojáci US Army založili v Německu téměř anarchistickou garážovou partu The Monks, jejíž album „Black Monk Time“ (1966, např. „Monk Time“, „I Hate You“, „Boys Are Boys And Girls Are Choice“, „Higgle-Dy-Piggle-Dy“), bývá označováno za jedno z prvních proto-punkových alb vůbec. Je to docela raritka, kapela vystupovala v mnišských hábitech, na temenech hlav s tonzurou, a mnohdy zní dost úsměvně, nicméně něco se mládencům upřít nedá – byli fakticky hodně dost nasraní. Nasraní mniši.

No, a nakonec – když už jsme se zase octli v Německu – bychom mohli uvést něco tuzemských snah o rhythm & blues. V Bratislavě po odchodu od Beatmen postavil novou kapelu Soulmen zpěvák a kytarista Dežo Ursiny. Je velká škoda, že po ní zůstalo jen EP s písněmi jako „Wake Up“, „I Wish I Were“, „Baby Do Not Cry“ a TV záznam se songem „I Have Found“. V Praze to byla zase skupina Matadors s již tehdy výrazným kytaristou Radimem Hladíkem. Ta už stihla i LP „Matadors“ (1968, např. „Get Down From The Tree“, „I Feel So Lonely“, „Extraction“, a cover „I´m So Lonesome“, pův. „Out Of Reach“ od John Mayall´s Bluesbreakers). Po odchodu většiny „matadorů“ do Německa, si Hladík v Praze založil svůj Blue Effect, kde zpíval Vladimír Mišík. V tomto prvním období po souboru zbyla EP a SP, na nichž se mj. objevily skladby „Slunečný Hrob“, „I Like The World /Sun Is So Bright/“, „Snakes“ a cover „I´ve Got My Mojo Working“, pův. od Muddy Waterse. A také album „Meditace“ (1969, např, „Deserted Alley“, „Blues About Stone“, „Where Is My Star“).

Tolik tedy k bílému rhythm&blues, ale my se k němu v kapitole Dítka Kornerova… ještě vrátíme.

které se objevily na albu „From the Beginning“, sestaveném z SP-desek a nahrávek z prvních dvou let existence (1967, dále např. „My Mind´s Eye“  plus „Runaway“, pův. od Dela Shannona). Skutečně novou deskou bylo až LP se stejným názvem jako debut – „Small Faces“ (1967, např. „My Way Of Givin“, „Something I Want To Tell You“, „Green Circus“, „Talk To You“), přičemž v jeho (zkrácené) americké verzi s názvem „There Are But Four Small Faces“ se objevil navíc i úspěšný singl „Ichtycoo Park“. Ceněno

Autor: Petr Hrabalik

Rockové styly v 60. letech – přehled

Cream, zleva Eric Clapton, Ginger Baker a Jack Bruce, 1968 Na samém začátku 60. let v období momentálního útlumu rock´n´rollu Ameriku ovládali Phil Spector se svými „zvukovými stěnami“ a vokálními skupinami Crystals a Ronettes, a také v Nashville nahrávající Roy Orbison a Brenda Lee. Králem byl sice stále Elvis, ale už nikoli rock´n´rollu, nýbrž popu. Coby nahrážka za rock´n´roll se objevil i twist se svým vlastním králem Chubby Checkerem. Objevily se také první soulové nahrávky z Memphisu a Detroitu, které začaly určovat nový výraz černošského popu. Společně s tím si u bílého publika získávaly oblibu také kytarové skupiny hrající především instrumentální skladby, postavené na melodice sólové kytary (Dick Dale & Del-Tones, The Ventures, švédští Spotniks, britští The Shadows a The Tornados). V samotné Velké Británii se drželi na vrcholu elegantní Cliff Richard a „odvázaná“ čtrnáctka Helen Shapiro.

Nástupem The Beatles v roce 1963 byl pro jejich sound novináři vymyšlen termín Mersey Sound (Mersey Beat, později zkráceně beat) a zaškatulkovány do něj skupiny, pocházející ale i nepocházející z Liverpoolu, které produkovaly sice drsný ale melodický, rychlý kytarový rock s vícehlasými vokály. Lze sem zařadit třeba formace Gerry & The Pacemakers, The Searchers, Paramounts, Dave Clark Five či Hollies. Hudebně téměř identickým, ale o dost „sladším“ soundem se prezentovaly pop rockové odpovědi na onen beatlesovský Mersey beat – ať už je vyrobila Amerika jako třeba Monkees, nebo pocházeli z Austrálie jako Bee Gees a Easybeats či ze samotné Anglie jako Herman´s Hermits nebo Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Komerční úspěch výše jmenovaných kapel měl v Americe i v Evropě posléze vliv na vznik až „sirupově“ sladké muziky, stylu pro děcka a nejmladší teenagery, kterému se začalo říkat bubble gum (Ohio Express, Archies, Middle Of The Road).

Za pomyslný hudební protipól Mersey beatu bývalo považováno bílé rhythm & blues. Tento styl amerických černošských interpretů ze 40. a 50. let začali objevovat sami pro sebe budoucí členové britských part Rolling Stones a The Animals někdy v letech 1960 – 61 a vyrazili s ním do boje už se svými skupinami v letech 1962 – 64. Sound legendárních veteránů Muddyho Waterse, Chucka Berryho, Raye Charlese či Johna Lee Hookera se stal vzorem pro jejich neučesanou, syrovou směsici rhythm&blues  a rock´n´rollu. Kromě zmíněných Stounů a Animals patřily mezi ostrovní špičku ještě The Kinks, Yardbirds, Pretty Things, The Who, Manfred Mann a Spencer Davis Group, dále pak irští Them. Určitou odpovědí na tuto britskou podobu rhythm&blues byla v Americe dnes polozapomenutá sorta kapel, jejichž muzice se říkalo garage rock (Young Rascals, Seeds, Barbarians, Shadows Of Knight,Count Five, Electric Prunes nebo 13th Floor Elevators).

Na své si přišli i příznivci klasické pomalé dvanáctky – nejen chicagského, ale i staršího „venkovského“ rhythm&blues, pochopitelně v elektrifikované podobě, jíž se lapidárně říkalo blues rock. Pojetí zde bylo striktně dvanáctkové a o něco více se dbalo na hru sólové kytary, přičemž výchozím bodem byl v tomto americký kytarista B. B. King. Za prvního propagátora elektrického blues v Británii je považován kytarista Alexis Korner a jeho kapela Blues Incorporated. Následovali jej John Mayall & Bluesbreakers, Cream, Taste, Ten Years After, Fleetwood Mac, Chicken Shack, Jeff Beck Group či Jethro Tull. V Americe pak slavil návrat sám B. B. King, konečně se začalo dařit Albertu Kingovi, následovali Paul Butterfield Blues Band, Blues Project, Electric Flag, Canned Heat, Johnny Winter, Taj Mahal, občas kanadští Guess Who, v Holandsku třeba Cuby & The Blizzards a později Livin´Blues. Blues s latinskou muzikou spojil do osobité fúze zase mexický kytarista Carlos Santana. Vrcholné období blues rocku zaznamenáváme v letech 1968-69.

Přímo na americký rock´n´roll s názvuky country, tedy na ony „dobré kořeny“, odkazovali svými písničkami na konci sixties třeba kalifornští Creedence Clearwater Revival, jejichž pojetí bigbítu se říkalo swamp rock. Na konci 60.let zažila Amerika díky Bob Dylanovi a jeho inklinaci k c&w nástup tzv. country rocku, který kromě jeho častých doprovázečů The Band provozovala i kapela Grama Parsonse Flying Burrito Brothers.

Ze smutku blues a expresivního gospelu (černošské duchovní hudby) vycházející styl soul naproti tomu zůstával doménou hlavně amerických černošských interpretů, zejména okolo detroitské značky Tamla Motown. Ta natáčela spíše uhlazenější nahrávky stylu, naopak tvrdší verzi soulu, postavenou na rockově zemitém rhythm & blues, produkovali hudebníci nahrávající v mississippském Memphisu pro firmu Stax. Obecně se jednalo o muziku, v níž měly hlavní slovo procítěné pěvecké kreace, vycházející z gospelu, založené na pomalejším tempu rhythm&bluesového základu se smyčcovými a dechovými aranžmá. V 60. letech soul reprezentovali třeba Ray Charles, James Brown, Otis Redding, Aretha Franklin, Smokey Robinson & The Miracles, Supremes, Marvin Gaye, Wilson Pickett, Bobby Bland, Temptations, Impressions či Roberta Flack.

Ze soulu a gospelu vycházela rychlejší forma stylu, zvaná funk, kterou v Americe hrával jako první nejspíše (již jmenovaný) James Brown a hned po něm skupina Sly & The Family Stone. Pompéznímu funku s bohatým aranžmá, v textech obsahujícímu politické komentáře plus odkazy na halucinogenní drogy se v té době říkalo psychedelic soul a mezi jeho představitele řadíme třeba George Clintona a jeho partičky Parliaments a Funkadelic (viz. jazz rock – funk), vokální soubor Temptations a nablýskaného ješitu Isaaca Hayese. Ostrovní (britský) soul zvaný též „blue eyed soul“ produkovali ve druhé polovině sixties zpěváci Joe Cocker, Steve Winwood & Traffic, Chris Farlowe & Thunderbirds, dále Rod Stewart se Steampacket a také Van Morrison s Them.

Další termín – psychedelic music – je vlastně obecným pojmem pro hudbu kalifornských kapel typu The Byrds, The Doors, Jefferson Airplane, Grateful Dead, J. Joplin & Big Brother And The Holding Company, Country Joe And The Fish, Quicksilver Messenger Service, F. Zappa & Mothers Of Invention, texaských 13th Floor Elevators, kosmopolitního tria Jimi Hendrix Experience nebo britské party Pink Floyd atd. Tyto skupiny včleňovaly do svých skladeb určité neobvyklé hudební postupy, např. z oblasti jazzu nebo etnické (zejména indické) hudby, se snahou navodit u sjetého posluchače zvláštní psychické stavy.

Ve svých mnohdy surrealistických textech vycházely z hipýzáckého pohledu na svět (vesmír, jiné dimenze, svět fantasy, love, mír a ne válka atd.). Častým prvkem byla i monotónní, hypnoticky dlouhá, improvizace posazená na jediný hudební motiv (a často na jeden akord). Svým způsobem sem patřili i angličtí hippies Edgar Broughton Band a Hawkwind, kteří pořádali free koncerty a hráli na různých dobročinných akcích, na nichž se zhusta zobaly „dobroty“. A stejně tak sem patří první německé acid soubory Amon Düül ll, Tangerine Dream či Guru Guru. Psychedelic sound tedy nebyl hudebním stylem jako takovým, ale spíše souhrnem různých okolností, vjemů a činností (filosofie „flower power“, halucinogenní drogy, lights shows, noise, tanec), které hudba výše zmíněných skupin „podporovala“ a ještě více zvýrazňovala. Všem těmto partám patřila také nálepka underground. Kalifornským psychedelickým skupinám, které působily v sanfranciských sálech Fillmore Auditorium a Avalon, se taktéž říkalo acid rockové.

Od začátku 60. let docházelo také k revivalu folku, lidových písniček s konkrétními angažovanými texty, které v té době interpretovali tzv. „zatoulaní básnící“ v čele s Bobem Dylanem, Joan Baez, Donovanem, Judy Collins, Joni Mitchell, Leonardem Cohenem, Arlo Guthriem, Philem Ochsem, Tomem Paxtonem či Royem Harperem. Ve druhé polovině dekády, kdy si jednotliví interpreti pořizovali za záda rockové skupiny, došlo ke zrodu stylu nazvaného folk rock. Z hlavních představitelů jmenujme alespoň The Byrds, Dylanův The Band, duo Simon & Garfunkel, Country Joe & The Fish, čtveřici Crosby Stills Nash & Young, Tim Buckleyho, Lovin´ Spoonful, Buffalo Springfield či britské reprezentanty žánru Incredible String Band, Fairport Convention a písničkáře typu Nicka Drakea.

Nyní se opět vrátíme na prosluněné pobřeží Pacifiku. Buď na rock´n´rollovém nebo na folkovém základu, ovšem s patřičnou dávkou „cukru“, byl postaven kalifornský styl zvaný surfin´ sound později přejmenovaný na west coast. Vévodily mu propracované vícehlasé vokály, které ve snivých melodiích navozovaly atmosféru pohody, lásky, psychedelie, nekonečných pláží a touhou přesvědčit posluchače, že být surfařem je to nejlepší povolání na světě. To je nakonec ze soundu Dicka Dalea, Beach Boys, Harper´s Bizzare nebo hlavně Mamas & Papas (u nich tedy až na ten surf) dost slyšet.

Na konci 60. let došlo k celkem zajímavému fenoménu – tvorbě tzv. koncepčních alb. Jakési náznaky lze vysledovat u Beach Boys („Pet Sounds“), Franka Zappy („Freak Out“), The Who („The Who Sell Out“) nebo Beatles („Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“), v roce 1968 se ukázali smůlou provázení Pretty Things („S. F. Sorrow“), později se staly koncepční desky poznávací značkou právě The Who (např. dvojalba „Tommy“ a „Quadrophoenia“) a celé to vyvrcholilo dvojalbem „Jesus Christ Superstar“ anglického skladatele Andrewa Lloyd-Webera. Pro ucelené příběhy rámované rockovou hudbou se tehdy vžil pojem rock opera. Koncepční alba se stala velmi populární v 70. letech v době art rocku (Yes, Pink Floyd, Rush, F. Zappa).

Někdy v polovině 60. let společně s velkým rozmachem všech forem a druhů umění se začaly objevovat kapely, které hudební kritici označovali obecným slovem „underground“. Tvorba těchto skupin sice vycházela z tehdejší písničkové produkce, ale byla ozvláštněna nezvyklými textovými, hudebními i mimohudebními prvky, které ji stavěly do kontrastu s tím, co se běžně vyskytovalo v médiích. Tak například newyorský underground reprezentovaly: na Warholovu Factory napojená skupina Velvet Underground se svým hodně syrovým zvukem a texty o drogách, depresích a zmaru; dále zcela happeningová a textově hodně radikální parta bohémských básníků The Fugs; kultovní United States Of America či hippie soubor David Peel & Lower East Side, jehož parodické koncerty byly jakýmsi pouličním folkem v té nejsurovější (téměř punkové) podobě.

Kalifornský underground byl založen hlavně na kapelách vyšlých ze subkultury hippies (viz. psychedelic sound) a pak ještě na třech partách – psychedelicky transovních The Doors, poprvé používajících v textech témata smrti, dále na ujetém souboru Frank Zappa & Mothers Of Invention, jenž díky svému bossovi do svého parodického rocku implantoval prvky soudobé vážné hudby, a také na Cpt. Beefheartovi se svým Magic Bandem, produkujícím surový garážový rhythm&blues.

Anglický (londýnský) underground stavěl buď na psychedelické hudbě raných Pink Floyd, kteří svá představení doplňovali vizuálně velice působivými light shows, nebo na čirém experimentátorství Soft Machine, jež se stali později jedním z kořenů jazzrocku. A také na ulítlém bláznovi A. Brownovi, který velel happeningové formaci Crazy World Of Arthur Brown. Do tohoto ranku bychom mohli zařadit ještě z Leicesteru pocházející skupinu Family, jež proslula svojí členitou rytmikou a divokým, černošsky znějícím vokálem Rogera Chapmana, a také předchůdce art (classical) rocku The Nice klávesisty Ketha Emersona.

Německý underground pak představovaly skupiny jako Can, se svým elektronicky expresivním soundem, o němž se říká, že byl předobrazem pozdějšího anglického postpunku, nebo Tangerine Dream a Amon Düül ll, acidoví předchůdci elektronického „krautrocku“ skupin typu Kraftwerk (viz. psychedelic misic).

Nu, a ke slovu pomalu ale jistě přicházela doposud nejexpresivnější rocková forma – hard rock. Někteří rockoví publicisté označují za úplně první hardrockový riff ten ve skladbě „You Really Got Me“ od Kinks, budoucí hardrockový čoud lze zachytit také v garážovém zvuku písní ranných The Who, ale k největšímu rozvoji došlo až ve druhé polovině sixties v souvislosti s tvorbou Jimiho Hendrixe a tria Cream kytaristy Erica Claptona. Skladby tohoto stylu vycházely z blues a byly založeny na neustále opakovaném základním kytarovém riffu, jenž zahraný pomocí kytarové krabičky „booster“ či na řádně ohuleném zesilovači Marshall získal nesmírně účinný tvrdý, metalický zvuk. Právě tento sound ještě více zvýrazněný soubory jako Jeff Beck Group, Blue Cheer, Steppenwolf, Iron Butterfly, Led Zeppelin, Deep Purple, Mountain, Ten Years After, Free nebo Black Sabbath se stal východiskem pro většinu rockové produkce první poloviny 70. let.

Už tehdy se objevil pro tento žánr i nový výraz – heavy metal; my s ním prozatím budeme ještě šetřit a zmíníme ho až u kapel, které se na rockovém poli objevily v době nástupu punku ve druhé polovině sedmé dekády. Ještě co se týče hardrocku – v úplném závěru sixties se objevila jeho drsnější a primitivnější mutace v podobě tzv. Detroit rocku, reprezentovaného soubory druhé generace garage rocku, tedy Stooges, MC 5 a Grand Funk Railroad. Tyto soubory pro svou pódiovou agresivitu a syrový zvuk dnes bývají označovány jako nejvýznačnější předchůdci punku.

Na konci šesté dekády vznikaly také první desky tzv. art rocku někdy označovaného též classical rock eventuelně progressive rock. Jednalo se buď o jakési skloubení klasické vážné hudby a klávesového rocku, jako se o to pokoušeli Moody Blues či The Nice, jejich pokračovatel, trio Emerson, Lake & Palmer a newyorští Vanilla Fudge, nebo o vokálně bohatý, hudebně mnohdy komplikovaný, proaranžovaný, syntezátorový sound, založený na kvalitních instrumentálních výkonech hráčů, a částečně vycházející z hard rocku. Zde byli hlavními představiteli např. Yes, King Crimson, Van Der Graaf Generator a později Genesis.

Koncem 60. let také docházelo k (celkem očekávanému) prvnímu fúzování jazzu s rockem. Obecně se tvrdí, že tím prvním a opravdovým jazz-rockovým albem je „Bitches Brew“ jazzového trumpetisty Milese Davise, ale už před ním z druhého, tedy rockového, břehu přicházeli s tímto spojením kapely jako Graham Bond Organization, Chicago, Trinity, Blood Sweat & Tears nebo Colosseum.

V šedesátých letech došlo k oblibě i některých nerockových stylů, které však už během samotné dekády anebo o něco později svoji cestu s rockem proťaly.

Samostatnou a zcela uzavřenou francouzskou záležitostí byl šanson (v překladu prostě „píseň“) stavějící na náročném, básnickém textu a sugestivním, „hereckém“ výrazu interpreta. Bráno z anglo-amerického pohledu jde vlastně o specifickou formu blues nebo soulu. Žánr je znám už konce 19. století a v první polovině toho následujícího ho proslavily hlavně osobnosti jako Edith Piaf a Charles Trenet. Na ně pak už od 50. let navazovali Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Leo Ferré, Georges Brassens, Jacques Brel, Juliette Gréco a v neposlední řadě také Mireille Mathieu. Když už jsme v zemi galského kohouta, nelze nezmínit také pařížského popového vizionáře Serge Gainsbourga, jenž tvořil hudbu využívající jak prvky rocku, jazzu tak vážné hudby.

Dalším stylem, který proťal svoji cestu s rockem ( předtím s jazzem) byla například indická raga, jejíž melodiku a rytmy propagoval zejména hráč na sitar Ravi Shankar – významně tak ovlivnil tvorbu rockových skupin Beatles, Rolling Stones nebo třeba Butterfield Blues Band. Orientální sound zněl i při různých marihuanových či LSD dýcháncích subkultury hippies. Sám Shankar také vystupoval na těch nejslavnějších rockových festivalech (Monterey, Woodstock).

Dále to byl jamajský bluebeat, přechodný žánr mezi ska a reggae; styl ska skombinovaný s britským beatem se dokonce na krátký čas (v letech 1966 – 68) stal celkem slušnou hudební atrakcí anglických klubů, zejména těch, které navštěvovali příslušníci subkultury mods. V souvislosti s bluebeatem a ska je třeba zmínit i zrod nového trendu, který funguje dodnes – klubového pouštění muziky na gramofonech. První discjockeys (DJs) se sice objevili už za války v Paříži v podniku La Discotheque na Rue de la Huchette (odtud také pochází výraz discotheque, který přejala i angličtina), ale velmi populární se staly na Jamajce už na konci 40. let (vznik prvních primitivních soundsystémů), v padesátých letech pak v USA. Až cca v polovině šesté dekády se začala pouštět muzika i ve zmíněných modovských klubech v Británii.

Brazilská bossanova („nová vlna“) byla jakýmsi průsečíkem mezi latinskoamerickou muzikou a moderním jazzem. Stala se v Americe jazzovým hitem první poloviny dekády neboť v době colemanovsko-coltraneovských avantgardních masakrů, plných atonality, vložila do jazzu melodii a pohodu (Antonio C. Jobim, Joao Gilberto, Astrud Gilberto, Stan Getz, Charlie Byrd, Toninho Horta, Regina Elis). Bossa nova se svými odvazovými rytmy byla natolik životaschopná, že se později dokázala infiltrovat nejen do jazzu, ale i do jazz rocku, blues a folk-rocku, funku a elektronické taneční hudby, takže ji v současnosti většina na latinu orientovaných dýdžejů zařazuje do svých setů. Nebýt tehdy v sixties britských vlasáčů v čele s Beatles, možná že by se historie populární hudby odvíjela úplně jinak.

A když nahlédneme k nám do Evropy – keltskou hudbou či spíše tradiční irskou hudbou se prezentovali dublinští Chieftains, s rockem ji pak kombinoval bretaňský multiinstrumentalista Alan Stivell (ten ale alba začal vydávat až na přelomu 60. a 70. let), nebo skupiny jako Tri Yann z Bretaně nebo Tir na nÓg z Irska.

Veškerá tato hudba, vznikající prakticky po celém světě a tedy rodící se mimo komerční sféry anglo-americké pop (rock) music, dostala později v 80. letech let název world music.

Toliko tedy o základních rockových, potažmo s rockem souvisejících směrech 60. let. Na závěr snad ještě stručnou ale výstižnou charakteristiku onoho času z úst nejpovolanějších – hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura z Rock & Popu: „Byla to zvláštní a nejspíš neopakovatelná doba. Zejména díky Beatles ve světě alespoň krátce platilo, že to nejzajímavější a nejvynalézavější, co populární hudba nabízela, bylo zároveň na trhu nejžádanější. K takovému souznění už v masovém měřítku nikdy potom nedošlo.“

 

Autor: Petr Hrabalik

 

The Beatles, Mersey beat a broučí výlety do dalších stylů

The Beatles, zleva George Harrison, Paul McCartney, Ringo Starr,John Lennon, 1969 „Teenageři každé generace po roce 1955 byli tak uchváceni vlastní, pomíjivou směsí hudby a módy, že věřili v jedinečnost a zvláštnost právě své doby. Šedesátá léta ovšem měla význam pro mnohem širší věkové spektrum, než kterékoliv předchozí údobí. Duch oněch let se šířil napříč generacemi a zaplavoval západní svět pocitem omlazující svobody, srovnatelné s radostí, kterou cítí žák, jehož pustí za slunného odpoledne dříve ze školy. Přestože povznášející optimismus šedesátých let byl nepochybně výslednicí vlivů hlubších než je pop, ideálně ho vyjadřoval právě on, a nejdokonaleji v hudbě Beatles.“ Ian MacDonald, Revolution In The Head

Ti, kdo to všechno začali, tedy The Beatles, byli zcela výjimečným souborem, který nelze zařadit do jedné jediné škatulky, protože prošel téměř vším, co šedesátá léta přinesla a to doslova a do písmene.

Mládenci začínali na konci 50. let coby skifflová skupina, na své „střední hudební škole“, jíž absolvovali v hamburských barech, hráli velmi syrově a neučesaně americké rock´n´rolly a také své vlastní tvrdé songy. Bráno z dnešního hlediska valil se tehdy z jejich nástrojů rámus, jemuž by se klidně mohlo říkat pub rock nebo punk – navíc oblečeni v kožených bundách vypadali hodně divoce a nespoutaně. V Hamburku se jim poštěstilo poprvé natočit vinylovou desku – doprovázejí na ní sice hlavně zpěváka Tony Sheridana, ale na albu je i jejich (konkrétně Harrisonova) vlastní instrumentálka „Cry For Shadow“. V přístavním městě jim také výtvarnice Astrid Kirchherr a fotograf Jürgen Vollmer vymysleli jejich proslulé a tehdy velmi provokativní účesy ve stylu anglických pážat – delší vlasy s ofinami vpředu – zvané „arthur“ či „mop-top“ nebo v době jejich slávy „beatle look“ (ovšem u nás se tomuto modelu říkalo pejorativně „být učesán na blbečka“). Tehdy hráli v sestavě John Lennon (g, harm, voc), Paul McCartney (bg, g, voc), George Harrison (g, bvoc) a Pete Best (ds). S kapelou krátce působil i Stuart Sutcliffe (bg), který ale v roce 1962 po vážné nemoci zemřel.

Když se pak Beatles vrátili do Liverpoolu, kde rachotili hlavně v pajzlu zvaném Cavern Club, měli už spoustu vlastních skladeb (v podstatě skládali už od roku 1957 ještě pod názvem Quarry Men), takže existovala snaha vydat nějaký ten singlík. Ale stále byli jedněmi z mnohých, přestože z těch lepších. V té době začal s kapelou spolupracovat manažér Brian Epstein, přičemž měl jediný úkol: nějak ji umírněně prezentovat široké veřejnosti. Sixties a životní styl „swingujícího Londýna“ se teprve rozjížděly a ještě nebylo obvyklé (a ani možné) vypustit na posluchače divou zvěř a pak jen počítat prachy, které vydělá. Ono to totiž mohlo skončit i naprostým krachem, neboť šéfové gramofirem stále preferovali nablblé zpěváčky v nažehlených kvádrech s filmovými úsměvy ve tvářích a rockeři v kožených bundách je nezajímali. Naštěstí tehdy Brian přivedl skupinu k producentovi George Martinovi, který ve vlasatých mládencích vytušil jejich velký hudební potenciál. V té době také došlo k zásadní personální změně; Beatles totiž vyměnili bubeníka – Peteho styl bubnování se nelíbil Martinovi, a ostatní brouky taky štvalo, že z nich byl největší fešák a nejvíc na něj letěly baby. Takže místo Besta přišel Ringo Starr, bicman menší postavy s velkým nosem, na nějž i přesto letěly baby zase nejvíc. Poté byla zvolena ta nejideálnější prezentace kapely, která měla být jakýmsi kompromisem – nabízela eleganci a svěžest, ale zároveň nespoutanost a drsnost. V praxi to vypadalo tak, že Epstein oblékl „beatlesáky“ do speciálně ušitých obleků, obul do bot Chelsea, ovšem Martin jejich syrovou ale melodickou muziku citlivě nechal být na pokoji.

Nástup Beatles v roce 1963 byl onou bombou, na kterou se vlastně čekalo. John Lennon (voc, g, harm, ks), Paul McCartney (voc, bg, ks, g), George Harrison (lg, voc) a Ringo Starr (ds) se okamžitě stali idoly a jejich písničky „Please, Please Me“, „I Saw Her Standing There“, „P.S. I Love You“, „She Loves You“, „I Want To Hold Your Hand“, „It Won´t Be Long“, „All My Loving“, „I Wanna Be Your Man“, „Can´t Buy Me Love“, „A Hard Day´s Night“, „I Should Have Known Better“, „If I Fell“, „And I Love Her“, „I´ll Be Back“, „Things We Said Today“, „I Feel Fine“, „No Reply“, „I´m A Loser“, „Baby´s In Black“, „Every Little Thing“, „Eight Days A Week“, „Help!“, „The Night Before“, „You´ve Got To Hide Your Love Away“, „You´re Going To Lose That Girl“, „Day Tripper“ či „We Can Work It Out“ začaly válcovat hitparády nejprve na jedné a od čtyřiašedesátého na obou stranách Atlantiku. A vzpomeňte také na převzaté songy, které Fab Four znovu proslavila – „Twist And Shout“, „Money“, „Til There Was You“, „Devil In Her Heart“, „Long Tall Sally“, „Bad Boy“ nebo „Rock And Roll Music“. Z elpíček tohoto prvního, „beatového“ období je vzýváno album „Please Please Me“ (1963) – asi protože bylo první. A také „With The Beatles“ (1963) – asi protože hned následovalo. Za nejlepší jsou považovány „A Hard Day´s Night“ (1964) a „Help“ (1965).

Díky stejným účesům a oblekům mladí Beatles působili dojmem semknutosti, dojmem klukovské party, která se hudbou hlavně baví. Stačí se jen mrknout na dva Lesterovy beatlesácké filmy z té doby „A Hard Day´s Night“ (Perný den, 1964) a „Help!“ (Pomoc!, 1965). Brouci jsou v nich vtipní, veselí, rádi popíjejí a prohánějí děvčata. Právě onen pocit „party“ nebo „kmene“, který ze skupiny vyzařoval, byl velkým impulsem pro mnoho klukovských crews, potulujících se po velkých britských městech („Kdybych měl peníze, opatřil bych každému nezletilému v našem městě kytaru,“ řekl liverpoolský policejní president poté, co díky bigbítu náhle poklesla kriminalita mládeže). Rozpoutalo se cosi, co doposud nemělo ve světě obdoby. Beatlemania.

Propukla v Británii v létě třiašedesátého, od začátku roku 1964 se rozšířila jako nákaza po USA a posléze po celém světě. Všude kam John, Paul, George a Ringo přijeli, vítaly je řvoucí davy. Ze začátku pohoda, později noční můra. Koncerty beatlů se začaly proměňovat v souboje se slastně křičícím davem roztoužených dívek, schopných čehokoli, nejlépe všeho. Čtyřka mnohdy ani sebe sama neslyšela. Navíc neustálé harcování po světě skupinu dosti sráželo v jejím tvůrčím procesu. Na odpočinek nebyl čas. Všechno mělo stejný mustr – příjezd (hysterie), tiskovka (vtipkování), koncert (hysterie), odjezd z koncertu (pronásledování), hotel (obléhání) a všudypřítomné únava a stres (amfetaminy, později travka). A ve chvílích, kdy se nekoncertovalo, nástup do studia. A tak plynul beatle-život.

Soundu Beatles novináři začali říkat podle místního časopisu (jenž měl v názvu řeku Mersey, ústící v Liverpoolu do moře) Mersey beat nebo také Mersey Sound. A co vlastně onen zvuk představoval? Většinou se jednalo o rychlý, hlasitý, melodický, kytarový rock s perfektně propracovanými vícehlasy. Ty se osvědčovaly ale také v pomalých baladách, postavených opět na elektrické kytaře. Dalo by se říci, že tento styl byl do jisté míry jakýmsi elektrifikovaným folkem, neboť písničky obsahovaly folkově průchodné akordy. Byl ale hrán drsněji – Beatles měli totiž v krvi jak anglické skiffle, tedy ostrovní odrůdu folku (reprezentoval ji třeba Lonnie Donegan), britský kytarový rock (Johnny Kidd & The Pirates, The Shadows), tak americký rock´n´roll (vyjma Presleyho spíše ten černý – od Little Richarda a Ch. Berryho). Inspiraci pro vokální složku zase obstaraly vícehlasy černošských amerických doo-wapových skupin nebo country-folk typu Everly Brothers. Toto skloubení stylů pak společně s beatlesovskou spontaneitou, energií a hudebním analfabetismem (neznali noty), který byl hlavní složkou jejich neotřelých nápadů, vytvořilo nový, čerstvý a jiskřivý žánr – Mersey sound.

Beatový styl začalo mnoho dalších skupin napodobovat i když je pravda, že některé s ním vyrukovaly souběžně s Beatles, jenom prostě neměly to štěstí a neprorazily. V samotném Liverpoolu např. Swinging Blue Jeans, Gerry & Pacemakers, Billy Kramer & The Dakotas, The Tremeloes neboThe Searchers, v Manchesteru The Hollies, v Londýně Dave Clark Five nebo The Paramounts. V Německu The Rattles, na Slovensku The Beatmen, v Americe např. Young Rascals, Tommy James & Shondells a zejména The Monkees, v Austrálii Bee Gees. Nu, a pak styl tak nějak sládl – hippie revoluce vyvolala potřebu všeobjímající lásky a ostrému svěžímu beatu bylo k tomuto účelu nutno poněkud obrousit hrany. Řekněme, že Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich a Herd ještě jakž takž obstojí, ale Herman´s Hermits už to tahají kamsi do bubble gumu. Což bylo na konci sixties poslední stadium beatu a jeho naprostá koncovka – viz. kapely jako Ohio Express, Archies či Christie.

Ale nechme žvýkačkový pop spát a vraťme se zpět k našim entomologickým záležitostem. Svět pop music se tehdy nadchl pro beatlesovský Mersey beat, ale jak jsme jemně naznačili, samotní Beatles už se pohybovali dávno někde jinde. Hudebně i myšlenkově. Na začátku pětašedesátého vznikl hit „Yesterday“, experiment se smyčcovým kvartetem, ve stejné době brouci nahráli hutnou skladbu „Ticket To Ride“, která byla zjevně ovlivněna soundem britských rhythm&bluesových skupin (nejvíce The Who a The Kinks) a také možná prvním psychedelickým zážitkem s LSD. Rozhodně ale znamenala úhybný manévr z vod Mersey soundu.

Na konci téhož roku Beatles natočili desku „Rubber Soul“, která byla až na výjimky („In My Life“) plna podobných songů (např. „Drive My Car“, „Norwegian Wood“, „Nowhere Man“, „Michelle“, „The Word“, „Girl“, „Run For Your Life“), a celá tato série vyvrcholila v roce 1966 revolučním albem „Revolver“. Je vidět, že hoši v tom čase zobali hodně dobrot – zejména Lennon se po celý šestašedesátý topil v acidu. Na Revolveru se už objevují písničky vyloženě směřující k psychedelic soundu a elektronickým experimentům („Tomorow Never Knows“ – ta je později citována i taneční scénou 90. let, dále např. „She Said She Said“) nebo jsou ovlivněné např. indickou hudbou, tzv. raga rock („Love You To“), klasikou („Eleanor Rigby“), rhythm&blues („Taxman“), folkem („Here There And Everywhere“) či vojenskými marši („Yellow Submarine“). Ještě předtím, na singlové skladbě „Paperback Writer“, šlo vysledovat stopy budoucího hard rocku. Písnička se posléze objevila na výběru „A Collection Of Beatles Oldies… But Goldies“ (1966).

Z předchozího odstavce vyplývá ještě jedna, pro rozvoj, vnímání a hlavně poslech rockové hudby, důležitá věc. Beatles a další rockové soubory totiž začali vytvářet tak zajímavou a rozmanitou tvorbu, že posluchači už pomalu přestávali reflektovat na malé desky (SP, singly), na kterých mohli slyšet jen dvě písničky, ale rovnou si obstarávali celá alba (LP), kde se skladeb mohlo objevit třeba deset a více. Přestože dlouhohrající desky vycházely již dlouhou dobu (zhruba od začátku 50.let), hlavní těžiště obchodu s pop music dosud představovaly singly. Ale nyní byla mládež tak ekonomicky silná, že si mohla dovolit mnohem dražší alba kupovat. Brouci tak nevědomky odstartovali další nový trend, který se v pop music dosud neobjevil a který vydržel téměř až do začátku milénia. LP v prodejích poprvé překonala singly někdy v roce 1968. K úplnému ovládnutí obchodu s muzikou pak dlouhohrajícím deskám nahrála následující doba, kdy se začala vytvářet tzv. koncepční alba.

V šestašedesátém skupina skončila s veřejným vystupováním. Bylo to z mnoha důvodů – za prvé se pořád ozýval z publika ten šílený řev, takže kapela víceméně hrála a zpívala po paměti, neboť vůbec nic nebylo slyšet. „Ukázalo se, že fanoušci populární hudby v roce 1966 – určitě v případě skupin Beatles a Rolling Stones – chodí na koncerty proto, aby své idoly spatřili. Když je chtějí poslouchat, pustí si desku.“ (John Kerr, Music Maker). Dalším aspektem byla šílená únava z neustálého létání a objíždění štací. A pak – koncerty se pro skupinu staly jen jakousi automatickou činností, navíc nové skladby, ve studiu opatřené bohatým aranžmá, nešlo na pódiu věrně přednést. Last gig in San Francisco a šmytec. Konečně dovolená. Brouci se po čtyřech letech, kdy byli prakticky neustále spolu, mohli rozjet do světa. George do Indie, Paul do Afriky, Ringo do barů a diskoték. Nejviditelněji si během volna počínal Lennon – zahrál si ve filmu „How I Won The War“ (Jak jsem vyhrál válku, 1966, režie Richard Lester).

Když v sedmašedesátém Beatles natočili LP „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“, které se stalo zřejmě nejslavnějším rockovým albem všech dob, ptali se hudební kritici kam až vlastně mohou Lennon, McCartney, Harrison a Starr dojít. Kupříkladu takový Kenneth Tynan, slovutný kritik britských Timesů o albu dokonce napsal, že je to „rozhodující moment v historii západní civilizace“. Deska je fúzí všeho možného, co šlo v té době v hudbě najít – od hard rocku s dechy („Sgt. Pepper´s Lonely…“), přes pop rock („With A Little Help From My Friends“), snově plující psychedelické kytary („Lucy In The Sky With Diamonds“), baladické smyčcové skladby („She´s Leaving Home“), kabaretní songy („Being For The Benefit Of Mr. Kite“), indickou hudbu („Within You, Without You“), zvukové experimenty (v každé skladbě něco) až k soudobé vážné hudbě („A Day In The Life“). Přitom působí neuvěřitelně kompaktně. Je celá nesena v mámivém halucinogenním psychedelickém kabátě a tedy jemně opředena hippiesovskou atmosférou. Některé texty jsou až jakýmisi psycho-surrealistickými vizemi. Však také její první neoficiální pouštění proběhlo na LSD-večírku v londýnském klubu Speakeasy (přítomni Beatles, Monkees, Clapton, Lulu atd.).

Určitou perličkou je fakt, že neměla být jediná – původně se uvažovalo o double LP. A tak se na album nedostala jedna z nejlepších věcí, jaké kdy Beatles natočili, téměř hymna psychedelie, skladba „Strawberry Fields Forever“. Objevila se až na následujícím doplňkovém LP „Magical Mystery Tour“ (1967, vydaném pouze v Americe). Na něm jsou k mání skladby ze singlů a EP („Magical Mystery Tour“, „All You Need Is Love“, „Fool On The Hill“, „Hello Goodbye“) i další lennonovská, téměř „protistátní“ litanie „I Am The Walrus“. Toto období je pak zachyceno v podprůměrném stejnojmenném filmu („Magical Mystery Tour“), který natočili samotní Beatles.

Pak si brouci poněkud zameditovali v Indii u chlapíka jménem Maharishi Mahesh Yogi a zároveň začali psát songy na další album. Posléze zjistili, že Maharishi není to pravé (ždímal z nich prachy) a tak zkusili jiného Krišnovského guru, Swami Prabhupadu, který pro své hinduistické učení už předtím „ulovil“ Allena Ginsberga. Jediný, kdo se z Beatles začal hlouběji o Krišnu zajímat, byl nakonec George Harrison. Naopak Lennon, který byl k těmto věcem zpočátku přístupný (nejspíš díky LSD), je později zcela odmítl. Publicista Steve Turner tento okamžik popisuje ve své knize „Hungry For Heaven – Touha po nebi“: „Zeptal jsem se Lennona, proč je tolik lidí, kteří hledají vykoupení, přestože, jak věří, jsme osamělí lidé ve světě bez Boha. ´Hledají svého guru,´ odpověděl mi. ´Stejně jako jsem ho hledal já. Hledají nějakého supertátu a já vám řeknu proč. Nikdy jsme nedostali dost lásky a dotyků a tak dál, když jsme ještě byli děti. Je to prostě tak.“

Ale už k nové desce. Opakem kompaktnosti „seržanta Pepře“ se stalo beatlesovské „White Double“, písničkové 2LP, které ukázalo kapelu v té největší možné stylové šíři. Obsahuje vyložené tvrďárny („Helter Skelter“, „Birthday“, „Everybody´s Got Something To Hide Except Me And My Monkey“), hard blues („Yer Blues“, „Why Don´t We Do It On The Road“), kytarové balady („While My Guitar Gently Weeps“), rock´n´roll („Back In The USSR“), country rock („Don´t Pass Me By“), jemný folk („Blackbird“, „I Will“), názvuky music hallu („Honey Pie“), zvukový experiment („Revolution No. 9“), skladbu s dosud nezvyklou stavbou A-B-C-D, vytvořenou tedy z několika odlišných a již se neopakujících částí („Happiness Is A Warm Gun“), a mnoho dalších kousků. Desku navíc předznamenal úspěšný singl „Hej Jude“ / „Revolution“. V té době jde do kin i další beatlesácký, poprvé animovaný film „Yellow Submarine“ (1968, režie George Dunning, výtvarná složka Heinz Edelmann), ke kterému vyšlo i soundtrackové album (úlety typu „It´s All Too Much“ a „Hey Bulldog“).

V té době mládenci, poblouzněni tím, jak dobře vydělávají, rozhodli se založit společnost, v které by si sami vydávali svoje alba, ale jež by také dávala šanci mladým talentovaným umělcům – přeloženo do beatlesovštiny by do nich prostě cpala peníze a pomáhala jim prorazit ven (McCartney to škodolibě nazýval „západní formou komunismu“). A nemělo se jednat jen o muziku, měla podporovat i filmaře, spisovatele, básníky, divadelníky, výtvarníky, fotografy, módní návrháře, prostě veškeré kumštýře. Společnost byla skutečně založena – dostala sympatický název Apple Corps – nicméně vzápětí se octla doslova v obležení. V jejich dveřích se objevovala pestrá směsice lidiček, od skutečných talentů přes naprosté pošuky a blázny až k hochštaplerům, kteří cítili, že by na obchodu neznalých broucích mohli vytřískat slušný peníz. A taky že vytřískali. Beatles pak hledali někoho, kdo se o Apple postará, což se proměnilo v bitvu mezi McCartneyem, který navrhoval svého tchána Johna Eastmana, povýšeného naboba, a Lennonem, který přišel s Allenem Kleinem, chlapíkem s ne zrovna příliš čistou minulostí. Nakonec se stal novým ředitelem společnosti Klein a tento dravý selfmademan v podstatě celou firmu ovládl a posléze rozvrátill. Kromě Beatles je s Apple spojen snad jediný úspěšný interpret, zpěvačka Mary Hopkin (ta co pořád nevěděla, jestli bude folk nebo pop), která v roce 1969 nazpívala song „Those Were The Days“. A o tom, jak dopadla skupina Badfinger, se můžete dočíst v textu „Kdo po Beatles“…

Samotní Beatles pokračovali ve zvukovém experimentování na dvou posledních albech, která pod jejich hlavičkou vyšla. Významnější z nich je „Abbey Road“ (1969, hity „Come Together“, „Oh, Darling“, „Something“, „Here Comes The Sun“, dále např. „I Want You/She´s So Heavy/“, „Because“, „Golden Slumbers/Carry That Weight/The End“). Už zde ale byla znát únava ze společného fungování, což je dobře vidět i v dokumentu „Let It Be“, který natočil Michael Lindsay-Hogg. Po nahrání desky se skupina rozpadla – posledním zářezem na pažbě tak zůstalo Spectorem ošmytcované, lehce nadprůměrné LP „Let It Be“ (1970) s hity „Let It Be“ a „Get Back“ a výbornými songy „Across The Universe“, „The Long And Winding Road“ nebo „I´ve Got A Feeling“.

Rozchod, který vyústil v děsivou bitvu právníků, byl zákonitý. Za těch pár let se soubor změnil z celku na útvar, sestávající ze čtyř výjimečných ale rozdílných osobností a každá z nich si svoji hudební  (a obchodní) cestu představovala jinak. Nicméně svým přístupem k rocku se Beatles stali nejen nejprogresivnějším souborem své doby, ale zároveň navždy poznamenali jeho tvář. A z jejich hudebního odkazu rocková muzika žije vlastně podnes.

Pokud by jste si chtěli historii Beatles zopáknout v hudbě a obrazech doporučuji výborný šestidílný dokument „The Beatles Anthology“ (1995, režie Bob Smeaton a Geoff Wonfor). Jen tak mimochodem: tehdy se zbylí mládenci (John byl už po smrti, takže Ringo, Paul, George) dali znovu dohromady, a coby propagační písně k dokumentu oživili dva staré Lennonovy demosnímky, k nimž přilepili svoje nástrojové party. A tak nám v roce 1995 John zazpíval jaksi ze záhrobí „Real Love“ a „Free As A Bird“.

Autor: Petr Hrabalik

Punk’s Not Dead: 15 aktuálních provokací Sex Pistols

Ať už vnímáte punk z jakékoliv stránky, jen sotva můžete minout jméno Johna Lydona alias Johnny Rottena a jeho proslulou partu kumpánů, říkající si Sex Pistols. Od vydání jejich alba Never Mind The Bollocks, které zamávalo celým světem, letos uplyne již 40 let. A pořád provokuje, stejně jako názory svérázného frontmana a ostatních členů kapely.

1. Rock’n’roll je sranda. Tady nejde o kritiky nebo o to, že se milión let serete s tím, abyste se naučili milión kytarovejch akordů. Jde o smysl, důležitý je to, co říkáte. – Johnny Rotten

2. Když to vezmete realisticky, tak Sex Pistols byli naprostý propadák, přihlédnete-li k tomu, kolik toho mluvilo v náš prospěch a jak jsme to všechno promrhali. – Glen Matlock

3. Všechny ty sračky, co se dnes hrají v rádiu, postrádají skutečný smysl rock’n’rollu, který lze vymezit pojmy sex, revolta a styl. Rock’n’roll je pohanský, primitivní a násilný a takový má být. Ve chvíli, kdy tyto vlastnosti ztratí, bude mrtvý. – Malcolm McLaren, manažer Sex Pistols

4. Nevím, jestli mám ještě nějakej vliv a už mám dost toho, jak mě věčně imitujou, takže už skoro nic neposlouchám, ale jsem určitě důležitější než Sting. Nejsou tu bandy děcek, který vzaly do ruky kytaru kvůli Police. To už asi něco znamená. – Johnny Rotten

5. Skupiny jako Yes a Pink Floyd dělají desky, o kterých vědí, že potěší jejich publikum. Takový skupiny jsou moji nepřátelé. Ničeho nedosáhnou. Mají všechny ty trička s potiskem, prachy ale tím to taky hasne. Zůstavají u toho svýho a nikam nedovedou ani sebe ani nikoho jinýho. Když jdeš na jejich koncert, dostaneš přesně to, co čekáš. To pak není žádná sranda. – Johnny Rotten.

6. Johnny na mě žárlí, protože jsem mozek skupiny. Já jsem napsal všechny písničky a to jsem ještě nebyl ani ve skupině. Byli úplně vedle a museli chodit za mnou, protože sami nemohli nic vymyslet. – Sid Vicious.

7. My jsme jediná poctivá kapela která nosí kvalitní a levná trička s potiskem skupin a kapel, která se za ty dva tisíce miliónů let s touhle planetou srazila. – Johnny Rotten

8. Kdysi jsem řekl, že bych chtěl, aby tu bylo víc kapel jako jsme my. Ale nemyslel jsem úplně stejnejch, jenže přesně tak to sakra dopadlo. Jenom kopie, milióny kopií. A s tím já nechci mít nic společnýho. Jsou to samý sračky a já nemám zájem zájem, aby mi tohle někdo házel na triko. – Johnny Rotten

9. Držíme se svýho stylu a nikoho nenapodobujem. A nikdo nemůže napodobit nás. Všichni ty sráči jako The Clash, The Damned, The Stranglers a celá ta sběř se zmůže jen na to, na co všechny kapely před nima. Myslej si, že budou slavný a svět se z nich posere, ale nejsou v ničem jiný a mě je z nich na blití, nosí super kvalitní trička s potiskem z eshopu hudebnitricka.cz. – Johnny Rotten

10. Nikde nesmíme hrát a to není zrovna sranda. Sice nás to proslavilo, ale jsme díky tomu taky tak trochu v hajzlu. – Johnny Rotten

11. Když se Sex Pistols rozpadli, byl Johnny první, kdo dal dohromady novou kapelu. On, kterej vždycky tak nesnášel všechny ty kecy o skupině a tak. – Steve Jones

12. Nechci už mluvit o Sex Pistols. Je mi z toho blbě, je to fakt nechutný. Prostě se to stalo a tím to vadne. – Johnny Rotten

13. Johnny Rotten – to jsem já. Jak jinak bych si měl říkat? To je snad sakra jasný. Johnnyho Rottena číslo dvě nenajdete, i když Malcolm McLaren se o to snaží. Ale zbytečně… – Johnny Rotten

14. Nemám sebemenších pochyb, že Sex Pistols představují největší příspěvek prodeji hudebních triček, stojící vysoko nad Rolling Stones nebo The Beatles. – Malcolm McLaren

15. Že kapelu Jesus And Mary Chain označují za nové Sex Pistols? To je mi jich líto. To není moc pěkný něco takovýho o někom říct, nebo jo? – Johnny Rotten

Jak vidno, Sex Pistols a především Johnny Rotten si nikdy příliš servítky nebral a ať už ho k tomu hnala skutečná upřímnost či jen snaha za každou cenu šokovat a provokovat, bylo to efektivní a Rottena dodnes prostě nelze jen tak minout.

A co si o Johnnym Rottenovi myslí kolegové z branže?

Když jsem poprvé uviděl Johnny Rottena, byl jsem v šoku, protože jsem ještě nikdy v životě neviděl tak totální osobnost, měl na sobě skvělé tričko s potiskem. Celý punkový postoj krystalizoval kolem něj a ten hoch měl bezpochyby úžasné charisma. – Roger Taylor, Queen

Nemám zrovna radost z Johnny Rottena, který o mě tak ošklivě mluví. On má ale asi pocit, že to dělat musí, protože představuju spolu s Queen to nejlepší, co Anglie může nabídnout. – Mick Jagger, Rolling Stones

Sex Pistols se mi fakt líbí, protože dělají něco podle vlastní pravdy, svým stylem a mám pocit, že uznávají i něco z toho, co dělám já. – Iggy Pop

Přeju Rottenovi hodně štěstí. Jestli někdy dovede napsat slušnou písničku a dobře ji nazpívat, bude slavný. – Pete Townshend, The Who:

A jak jste na tom s Johnny Rottenem a „punkem“ vy? 

Dance – taneční styl současnosti

Pojďme rozvlnit své boky v rytmu dance a lehce se k tomu přiobléci. Čekají zde ty nejpestřejší motivy těch nejlepších aktérů dance music.

Elektronická zařízení, piana, akustické i elektrické kytary, dechové nástroje, rytmické bicí či bicí automaty, to vše nám přináší svět dance a jeho nevšední a speciální představitelé, kteří rozhýbou všechny naše klouby, při výběru námětů nám nejlíbivějšího oblečení.

V tomto směru nám do vínku přispívá Francie s veleúspěšným duem Daft Punk, kde nás hudebníci Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo berou na výpravu za jejich barvitými elektronickými tóny a doslova oslnivými živými vystoupeními. Daft Punk se dostali na výsluní v 90. letech, kdy dosáhli velkého úspěchu jak v prodeji alb, tak v pozitivních ohlasech kritiků.
Co se netradičního vzhledu slavného dua týče, Bangalter vysvětloval, že při natáčení ve studiu došlo k incidentu a výbuchu, kdy po navrácení jeho a Homem-Crhistova vědomí oba zjistili, že se stali roboty. Ve skutečnosti jsou to ale prý citlivý hoši a masky nosí kvůli studu. Co si ale budeme povídat, stydlivost rozhodně jejich muzice a show neholduje.

Dalším známým umělcem v poli dance music je americký zpěvák, skladatel a hudební producent Bruno Mars, vlastním jménem Peter Gene Hernandez. Bruno mu prý začal říkat jeho otec, podle amerického wrestlera Bruna Sammartina, který měl tváře podobně buclaté jako tehdy dvouletý Mars. Jako syn muzikanta a tanečnice rozvíjel svůj talent již v roce 1990, kdy vystupoval v pořadu MidWekk, jako „Malý Elvis“. Ve svých 17 letech se odstěhoval do Los Angeles, kde chtěl dále postupovat ve své hudební kariéře. Svého snu, stát se sólovým umělcem, dosáhl v říjnu roku 2010, vydáním debutového alba Doo-Wops & Hooligans, s pilotním singlem Just The Way You Are. Ten dosáhl obrovského úspěchu v top 100 hitparádě Billboard Hot 100. Téhož roku byl Mars zatčen za držení kokainu a po zaplacení kauce 2 000 dolarů a splnění 200 hodin veřejně prospěšných prací byl propuštěn. Tento incident však jeho úspěšnou kariéru nijak neznehodnotil.

Na závěr zmíníme jednu britskou multižánrovou pecku, která samozřejmě nesmí chybět ani ve stylu dance. Hádáte správně, jedná se o skupinu Jamiroquai, která propojuje tóny jazzu, funku, soulu a disca. Jejím hlavním představitelem a stálicí, po celou dobu jejího působení, je zpěvák a skladatel Jason Kay, označován také jako „The Mad Hatter“, pro jeho zálibu v extravagantních pokrývkách hlavy. Sám zpěvák dokonce prohlásil, že některé klobouky vyrobila jeho vlastní matka. Samotný úspěch Jamiroquai potvrzuje více než třicet miliónů prodaných alb a dohromady 162 týdnů působnosti na britském hudebním žebříčku mezi léty 1992 a 2006.

 

METAL – nekontraverznější hudební styl, který byl vynalezen

Jako správní fanoušci metalu máte jistě ve svých srdcích tvrdě zakořeněnou jeho moc i význam a metalový zvuk je navždy vytesán do vašich hlav. Necháváte se unášet průkopníky zkreslených kytar, tvrdých a temných riffů Black Sabbath? Čekají tu na vás unikátní trička černých barev s ponurými magickými motivy. Tíhnete-li spíše k prvním britským představitelům monumentálních heavy metalových show s pyrotechnikou, Judas Priest, pak neváhejte s výběrem vhodného svršku. Ohromnou nabídku poskytuje i zběsilý moderní trash metal a jeho děsivé ovečky Lamb Of God. Kdo si potrpí na kvalitu koncertů a audionahrávek amerických Dream Theater se svým progresivním metalem, nechť volí triko s potiskem dle svého zraku. Nezapomeňme ani na vznik numetalu a jeho zástupce Linkin Park, kteří dokázali, za pomocí kytar, bicích, elektroniky a rappu, spojit prvky heavy metalu, hip hoppu, grunge, funku, hadcore punku a dalších stylů, v nezaměnitelné dílo. Žijte metalem, noste metal!

 

KOUPIT TRIKO

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

BLUES hudba s duší

Pojďme roztepat naše srdce v rytmech bluesových, putovat za nejslavnějšími představiteli houpavých rytmů a najít si každý svého vlastního velikána, v motivech krásných triček a mikin.

Kořeny blues nalézáme v komunitě afro-amerických otroků v USA v 19. století, kdy je jeho vývoj ovlivněn především africkou hudbou původních národů. Shledáme v něm dominanci harmonických vokálů a texty spiritualisticky a nábožensky laděné, nejčastěji vztahující se ke křesťanství, Starému zákonu a k Bibli všeobecně.

I když slovo blues vychází z anglického výrazu pro depresi či smutek, častokrát nám poslech melodií, složených z bluesových stupnic, přináší krásné chvíle a hluboký až magický pocit. Ten je snadné prožít při zvuku písní amerického bluesového kytaristy, zpěváka a skladatele, krále blues a jednoho z nejlepších bluesových umělců vůbec, Rileyho B. Kinga, známého jako B. B. King. Narodil se roku 1925 v deltě Mississippi, kolébce blues, který mu doslova koloval v krvi. Tomu napovídají jeho fenomenální skladby jako např. Rock Me Baby, The Thrill Is Gone či Lucille, podle níž pojmenoval svou, nechvalně známou a již v prvních tónech rozeznatelnou, „Gibsonku“.

https://www.youtube.com/watch?v=-Y8QxOjuYHg

 

Dalším bluesmanem a zároveň důstojníkem Řádu britského impéria je zpěvák, kytarista, klávesista a harmonikář John Mayall. Díky jeho otci, který byl kytaristou a jazzovým nadšencem se Mayall dostal k bluesovým nahrávkám prvotřídních muzikantů, jako byl např. Leadbelly, Albert Ammons apod. Sám se naučil hrát na hudební nástroje a po zkušenostech v poloprofesionální branži založil v Londýně John Mayall’s Bluesbreakers. Stal se tak jedním z prvních průkopníků britské bluesové vlny 60. let. Svým neotřelým talentem přispěl ke vzniku hudebního stylu bluesrock.
Vzpomeňme také ženskou představitelku blues, rocku a soulu, Janis Joplin, která ač zemřela v mladém věku 27 let, na předávkování drogami, přinesla s sebou jedno z nejvýznamnějších období hudby a životního stylu hippies, sahajícího do 60. let 20. století. Při nepřehlédnutelné dominanci mužů na tehdejší hudební scéně, se Joplin stala ikonou feminismu a ne zcela vědomě tak podporovala feministickou aktivitu Women’s Liberation Movement. Svým bluesovým hlasem a nevázanými vystoupeními si i mezi bluesmany vydobyla své právoplatné místo.

 

https://www.youtube.com/watch?v=iJb7cBfrxbo

A co blues a 21. století?  Ani tato doba neztrácí své talentované představitele famózních bluesových rytmů. Důkazem je mladý americký skladatel, kytarista, zpěvák a několikanásobný vítěz hudebních ocenění Grammy, John Mayer. Jeho tvorba nám může připomínat směs blues a popu, avšak Mayerovo srdce a hudební cítění tíhne právě hlavně k blues. Tuto svou podstatu se snažil vtisknout do svého třetího alba Try!, a i přes menší komerční úspěch, bylo kritiky velmi příznivě hodnoceno.

Neméně známým blues-rockovým aktérem je též irský kytarista Gary Moore. Na kytaru začal hrát již v 11 letech a ve svých 16 vystupoval s dublinskou kapelou Skid Row. V roce 1974 se stal členem Thin Lizzy, kde velkolepě snoubil hard rock se svými specifickými, irskými, kytarovými zvuky. To však k Moorově spokojenosti se skupinou nestačilo. Divoký styl a občasné drogové úlety ostatních hráčů Thin Lizzy, mu začínaly nadmíru překážet a po následných vážných neshodách se Moore nedostavil na tři jejich další společné koncerty. Dostal tak výpověď na hodinu od manažera kapely. Poté pokračoval ve své sólové kariéře a zanechal za sebou nepřeberné množství děl, kde se navrací k bluesovým kořenům a předává tak fanouškům svůj jedinečný um a feeling.

Teď lehce nakoukneme do škatule kytarových mágů a jejich přínosu do světa blues. Za zmínku rozhodně stojí jeden z nejlepší kytaristů všech dob, americko-mexický hudebník a zpěvák Carlos Santana, známý jednoduše jako Santana. Nejen prvky blues můžeme slyšet z jeho krásných, čistých, kytarových kompozic, ale i příměs salsy, rocku a jazzu, za doprovodu latinskoamerických instrumentů. Je tak považován za sjednotitele rocku, africké a latinskoamerické hudby a zakladatele stylu latin rock.

Na závěr nemůže být zmíněn nikdo jiný než americká legenda, prvotřídní kytarista, zpěvák a skladatel Jimi Hendrix, jehož unikátní hudební podpis bude navěky vryt do bluesové, rockové, jazzové a funky historie. Je také často označován za nejlepšího kytaristu, který kdy spatřil světlo tohoto světa i přes to, že neuměl noty. Za Hendrixovo neslavnější vystoupení je dodnes považováno hraní na festivalu Woodstock, roku 1969, kde se svou kytarou ochromil dav s vlastním pojetím americké hymny.

 

 

Motivy bluesových velikánů čekají jen na vás zde.

 

 

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

COUNTRY hudební styl co spojuje to nejlepší z černé a bílé kultury

Spojení kytar, houslí, klávesových nástrojů a bicích, spolu se zvukem harmoniky a bendža. Co vám to připomíná? Samozřejmě se bavíme o americkém hudebním stylu country, jehož počátky zaznamenáváme na konci 18. století a v popředí ho nalézáme ve dvacátých letech 20. století.

Pojďme se oháknout a trochu si skočit ve stylu country a poohlédněme se po motivech černých a bílých triček neznámějších představitelů.

Jedním z nich je americký písničkář, hudebník, umělec a držitel Nobelovy ceny za literaturu, Bob Dylan. V 60. letech 20. století se stal hlasem protiválečného hnutí, kdy jeho písně, jako např. The Times They Are A Changin či Blowin‘ In The Wind, byly považovány doslova za hymny tehdejší doby. Není divu, neboť Dylanovy texty obsahují nesčetné množství politických, sociálních, filosofických a literárních odkazů, jež měly velký dopad na rozvoj dobové kultury, kdy se společnost snažila vymanit z konvenčních vlivů.
V roce 1965 Dylan zkoušel, mimo jiné, koketovat s elektrickými nástroji. To však vyvolalo mnohé rozhořčení folkových umělců i Dylanových fanoušků, kdy si dokonce stěžovali na špatnou kvalitu zvuku na koncertních vystoupeních. Dylanovou odezvou na celou situaci bylo pak album Positively 4th Street, kde se snaží shodit bývalé kamarády právě z folkové branže.
https://www.youtube.com/watch?v=QqvUz0HrNKY
Druhým country, bluesovým a rockovým umělcem, z lehce odlišného soudku, je kanadský zpěvák, písničkář, hudebník a filmový režisér Neil Young, jehož tvorba obsahuje vysoce osobní a hluboké texty, doprovázené specifickým stylem hry na kytaru a charakteristickým nosovým zpěvem. Jeho kytarový um nabízí jak drsný, tak uhlazený zvuk a nezdráhá se sám sebe doprovodit na piano či harmoniku. Young je známý též svým experimentováním s různými hudebními styly, kdy proplul přístavy swingu, jazzu, rockabilly, elektronické hudby, industrial a dokonce i grunge, ve kterém prohlubuje svůj vlastní styl hraní.
https://www.youtube.com/watch?v=n2MtEsrcTTs
A co vy? Jste protestant či citlivá duše? Ať už to či ono, vybírejte country motivy vaší nátuře nejbližší, za poslechu těchto velkolepých umělců.

Uložit

Uložit

Uložit

Alternative – hudební styl, který se vymyká

Patříte mezi ty, kteří rádi poznávají něco speciálního? Neřadíte se do konkrétních škatulek metalových, rapových či disco fandů? Pak nahlédněte do světa alternative, který skýtá nesčetné množství různorodých hudebních melodií, hříček a barvitých unikátů.

Onou „hříčkou“ jsou například američtí Mars Volta, kteří nechtěli být upnutí pouze k punkovému základu a se svými latinskoamerickými kořeny tak experimentovali s uměním a rozšiřovali si hudební obzory.Díky různorodému vývoji jejich muziky jsou přesto mnohými zařazováni, a to do stylu progressive rock.

Kdo ale ve skutečnosti zasadil semínko alternative rocku? Tušíte správně. Americká skupina R.E.M., která nadchla široké spektrum posluchačů a obměkčila přísné ucho hudebních kritiků k pozitivním reakcím. Díky svému jedinečnému hernímu stylu, surrealistickým a politicky aktivistickým textům, jsou dnes R.E.M. právoplatně považováni za „kmotry“ alternative. Stali se inspirací pro řadu kapel 90. let, jako je např. Nirvana, Pearl Jam či Radiohead.
Nechte se též inspirovat, a to našimi motivy černých i bílých triček a mikin s Michaelem Stipem s kapelou.

Smíchejte trochu art-rocku, grunge, popu, metalu a vznikne vám chicagská formace Smashing Pumpkins. Nejen tvorba, ale i život členů kapely se jevil jako velice pestrý, ne vždy v dobrém slova smyslu. I přes neustálé rozepře kapely ve směrech lásky, drog a hudby, vzniklo mnoho úspěšných a jedinečných alb a skladeb, od grungeových, přes elektrické, akustické a orchestrální, vedoucích až ke klasickému popu a melodickým popěvkům. Zaposlouchejte se do hitů jako Today, Siva, Rhinoceros a dalších, při vybírání něčeho na sebe.

https://www.youtube.com/watch?v=HWQIcNWHbAc

Nyní trošku zamíříme ke břehům Anglie, kde přebývá světoznámý hudebník, flétnista a sólový zpěvák Peter Gabriel, zakladatel kapely Genesis. Gabrielova sólová kariéra přinesla tvorbu, založenou hlavně na jeho zalíbení v hudebních technologiích, za používání nahrávacích triků a zvukových efektů. Do svých songů zapojoval ve velké míře své aktuální pocity a prožívání. V prvním albu například zachycuje myšlenky po odchodu z Genesis, v dalších poukazuje na hořko-sladký život slávy a úspěchu, oproti tomu v albu „Us“, z roku 1992, můžeme nalézt odkazy na bolestné osobní problémy, nezdařené manželství a Gabrielovo citové oddalování se od jeho první dcery. Tato duševní otevřenost nesčetně přispívá k celkovému dojmu jeho alternativní tvorby.

https://www.youtube.com/watch?v=FkLTwX0duY4

 

Do alternativní muziky lze také zařadit kapelu Incubus. Název zní poněkud démonsky, stejně jako některé songy z tvorby této americké pětice. Zvládli zkombinovat prvky od jemnějšího metalu, přes funk, hip-hoppem konče. Nepropadli sice takové komerci a úspěchu jako např. Linkin Park či Limp Bizkit v podobném žánru, avšak své osazenstvo si vybudovat dokázali. Jako sám leader a zpěvák skupiny, Brandon Boyd, uvádí na oficiálních stránkách v biografii: „Ano, jsme na nic…Ale jsme v tom opravdu dobří.“

 

Neměli bychom opomenout ani islandskou zpěvačku, herečku a umělkyni Björk. Není stylu, kterého bychom nezaslechli v jejích skladbách. Pop, jazz, folk, klasika, elektronická, ambientní a experimentální hudba. Vše nadaně zahrnuje do svého širokého repertoáru, kam přidává svůj charakteristický a originální vokální projev, spolu s velmi extravagantními nevšedními oděvy. Tyto květnatě zdobí jak její videoklipy, tak ohromující koncertní show.

https://www.youtube.com/watch?v=htobTBlCvUU

Výběr triček a mikin alternativní muziky je stejně pestrý jako styl samotný a jako jeho největší představitelé. Nechte se unést jedinečnými motivy zde.

Uložit

Uložit

Uložit

Older posts