Blog - Hudebnitricka.cz

Nejzajímavější informace ze světa hudby

„Red Hot Chili Peppers“

„Red Hot Chili Peppers“

 

Americká rocková skupina z L. A., existující od r. 1983. Originální eklektické spojení hip hopu, funku a heavy metalu. Původní jádro působilo ve skupině Anthym, J. Irons a H Slowak, poté jistý čas pokračovali ve sk. What Is This? (Kiedis, Flea i Smith jsou ročník 1962.)

Na albu „Red Hot Chili Peppers“ (1984) ještě hráli J. Sherman a C. Martinez (ten poté pokračuje se sk. Anthym). Úspěch se dostavuje až s albem „The Uplift Mofo Party Plan“ (1988) a hitem Fight Like A Brave. V červnu 1988 ale H. Slowak umírá (předávkování heroinem) a odchází též J. Irons. Novými členy se stali J. Frusciante a Ch. Smith. V tomto roce vychází 5-písňové EP Abbey Road (na zn. EMI – Capitol).

Velký úspěch sklízí alba „Mother´s Milk“ (1989) a „,Blood Sugar Sex Magic“ (1991). Desku „Blood Sugar Sex Magic“ produkoval Rick Rubin a obsahovala i několik hitových singlů (např. Under The Bridge). V r. 1992 byl Frusciante nahrazen A. Marshallem a ten v r. 1993 J. Tobiasem. I toho zakrátko vystřídal Dave Navarro (ze sk. Jane´s Addiction).

Na přelomu r. 1995/96 se Flea a Smith objevují v “bokovce” Thermidor – spolu s kytaristy Stonem Gossardem (Pearl Jam) a Robbiem Allenem. V r. 1997 hrají Navarro a Smith ve vedlejším projektu Spread. V r. 1998 se ke kytaře vrací Frusciante.

V roce 2004 vydává tato legendární kalifornská kapela živé dvojalbum Live In Hyde Park. Je to první koncertní záznam na CD. Album bylo natočeno během tří červnových koncertů v londýnském Hyde Parku o které byl obrovský zájem. Na CD najdete novinky Rolling Sly Stone a Leverage Of Space a největší hity RHCP.

Red Hot Chili Peppers 2012-07-02 001.jpg

Metallica

Metallica

Metallica opět 2.dubna 2018 vystoupí v Praze

Metallica oznámila evropskou část WorldWired tour, na kterém propaguje loňské album „Hardwired … To Self-Destruct“.

Metallica v Praze

Metallica v Praze

Turné bude odstartována dvěma koncerty v Amsterdamu 4. a 6. září 2017, v Praze kapela zahraje 2. dubna 2018. Předkapelou budou norští Kvelertak.

Metallica, jejímiž členy jsou James Hetfield (zpěv, kytara), Lars Ulrich (bicí), Kirk Hammett (kytara, doprovodný zpěv) a Robert Trujillo (baskytara, doprovodný zpěv), patří mezi legendy světové hudební scény. Od svého vzniku v roku…
Kvelertak jsou něčím jako novodobým zjevením, kapelou, jež svou tvorbou spojila hranice undergroundu a mainstreamu, a posluchačům z obou táborů přinesla kvalitní porci blackem nasáklého rock

The Beatles shop spuštěň

Pro všechny fanoušky skupiny The Beatles máme super informaci. Spustili jsme nové, tématicky zaměřené stránky, na skupinu The Beatles. Odkaz je zde.

„Vydrž, Praho, mám tady problém s botou“ -Nick Cave.

Naštěstí jen velmi malé procento lidí tuší, jak obrovskou bolest si na prsou nosí Nick Cave. Nikdy nepůsobil jako vtipálek do nepohody, ale poté, co se mu v červenci 2015 pádem z útesu zabil jeho patnáctiletý syn Arthur, musí být ta tíha k nevydržení. Jako drobný ventil posloužilo brzy nato vydané album „Skeleton Tree“, s nímž 26. 10. chvíli před půl devátou vystoupil zpěvák po čtyřech letech v Praze. Zaplněnou Tipsport arenu tentokrát vystřídala O2 arena, k vyprodání měla ale bohužel ještě docela daleko. Snad příště.

Samozřejmě skvělí The Bad Seeds & spol. si s sebou dovezli gigantickou projekční plochu, možnosti vysočanské arény ale naneštěstí zůstaly nevyužity. Nikdo samozřejmě nechce, aby se v Caveově případě střílelo po divácích konfetami, ale vzhledem k tomu, jak intimní, hlubokou a nástrojově bohatou hudbu vytváří, přinejmenším diváky mimo první řady určitě trošku zamrzelo, že na těch plátnech nemohli vídat detailní záběry na výrazy ve tvářích i virtuozitu všech zúčastněných o něco častěji.

Autor sbírky historek z turné s názvem „Píseň z pytlíku na zvratky“ pochopitelně většinu dvouačtvrthodinového koncertu sestavil z balad, které jsou v jeho alternativně rockovém podání obzvlášť pochmurné a depresivní. Co na něm jeho fanoušci vidí, nepochopíte, dokud si alespoň pár jeho textů nepřeložíte a nenačtete si souvislosti, naživo bylo ale osvěžující vidět, že zatímco v jednu chvíli přikládal během „Higgs Boson Blues“ na své srdce ruce fanoušků a hřímal: „Cítíš, jak mi bije srdce?“v jiný moment vystoupení přerušil hláškou: „Vydrž, Praho, mám tady problém s botou,“ což jej zase vrátilo z piedestalu zpátky mezi smrtelníky.

A o smrti by se v jeho případě dalo mluvit ještě dlouho. Žalostné nářky a žadonění: „No tak dýchej, já tě potřebuju,“ které z novinky „I Need You“ dělají jedno z nejpůsobivějších čísel večera i celé aktuální řadovky, se střídaly s neméně krásnou klavírní baladou „The Ship Song“, kde se na housle blýskl jeho momentálně nejdůležitější hudební souputník Warren Ellis. A byl to také dvaapadesátiletý multiinstrumentalista, kterého jsme kromě hlavního hrdiny viděli na plátně nejčastěji.

Také další song „Into My Arms“ si černovlasý elegán odzpíval zpoza klavíru, zatímco mu publikum jako v jednom z mála okamžiků dozvukovalo v refrénech. A jelikož mu co do přednesu nebylo co vytknout, dalo se na jeho tváři číst o všech těch špatných životních zkušenostech a v jeho zkroucených vráskách šlo vnímat všechnu tu bolest, před kterou se nedá utéct. Nick Cave nic neskrýval. Všechny ty sračky ze sebe dostával ven způsobem, který nelze popsat jinak než jako opravdové umění. Ať už deklaroval cokoliv, O2 arena mu visela na rtech.

Když se mu kapela v několika málo momentech rozjela na maximum, zněla v kruhové hale místy trochu plechově, to je ale spolu s absencí nejen ze „Shreka“ velmi dobře známé balady „People Ain’t No Good“ a několika dalších písní jen drobnost.

Stejně si spíše budeme pamatovat, jak se v dojemné „Distant Sky“ objevila na projekci citlivě nasnímaná Else Torp a doplnila frontmanův vokál o další part. Nebo jak během „The Weeping Songu“ posunul předák svůj kontakt s diváky na další level a od chytání se za ruce přešel k malému pódiu blíže středu haly a z něj si dirigoval tleskající diváky, které v následující „Stagger Lee“ pozval na velké pódium v počtu, jaké scéna málem ani nedokázala pojmout.

Ten niterně tíživý, přesto však důvěrně známý pocit setkání s mnohdy nekompromisní realitou už ale s diváky zůstal až do konce. V podstatě se dá říci, že to bylo jako účastnit se pohřbu, na kterém je vám dobře. Není divu, že o Nicku Caveovi skoro nevycházejí negativní články.

5 zajímavostí o životě Briana Maye

Osobnost britského kytaristy Briana Maye není spojená jen s legendární kapelou Queen. Jedná se o člověka mnoha profesí v různých odvětvích a koníčků, jimž se věnuje v podstatě celý život. Navíc je autorem několika hitů od skupiny Queen jako například We Will Rock You nebo Now I`m Here. Nyní  se dozvíte 5 zajímavostí o jeho životě, které jste doposud ani netušili.

Je držitelem doktorátu z astrofyziky

Rok předtím, než Brian spolu s Freddiem Mercurym založil kapelu Queen, studoval astrofyziku na univerzitě ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že se z kapely Queen staly téměř okamžitě rockové hvězdy, tak studia nedokončil. V pozdějším věku se rozhodl vše napravit a roku 2007 získal doktorát na Londýnské Imperial College. Nutno podotknout, že není jen pouhým držitelem čestného titulu, nýbrž je uznávaným odborníkem ve svém oboru. Dokonce je po něm pojmenován asteroid, který kdysi objevil. Navíc se podílel na misi pro NASA pod názvem New Horizons na Pluto.

Kytaru si vyrobil spolu se svým otcem

Když bylo Brianovi pouhých 16 let, ručně vyrobil spolu se svým Otcem Haroldem kytaru, kterou pojmenoval Red Speciál. Kytara je vyrobena ze stolu a krk z části krbu. Značky pražců vytvořil z knoflíků z blůzy, kterou nosila Mayova matka. Je až neuvěřitelné, že na tuto kytaru hraje až dodnes. Navíc na ni složil většinu největších hitů od Queen. Ačkoliv je vlastníkem mnoha ručně vyráběných kytar, tak říká, že na originální Red Speciál nedá dopustit.

 

Před kapelou Queen hrál v jiné kapele

Brian je kytaristou tělem i duší a cvičení na ni se věnuje takřka od mala. Před založením skupiny Queen hrál několik let spolu s bubeníkem Queenů Rogerem Taylorem v kapele Smile. V kapele Smile zpíval jakýsi Tim Staffel, který oba seznámil se svým spolužákem Freddiem Mercurym. Roger s Brianem se poté spojili s Freddiem a založili nejlegendárnější uskupení všech dob.

 

Dlouhodobě bojuje za práva zvířat

May miluje zvířata a aktivně vystupuje proti tradičnímu lovu jezevců a lišek. Dokonce se stal tváří jedné z organizací na ochranu zvířat, která bojuje za zastavení těchto lovů. Kdysi dokonce zvažoval vstup do politiky, aby dokázal aktivně bojovat za práva zvířy, ale nakonec se rozhodl, že podpoří britskou Stranu zelených.

 

Místo trsátka používá výhradně minci

Unikátní zvuk Brianovy kytary dodává nejen jeho ručně vyrobná kytara, ale především to, že celý život odmítá hrát s klasickým trsátkem. Oblíbil si totiž hru kovovými mincemi. Jeho oblíbenou mincí je stará šestipince. Po stažení této mince z oběhu byla vytvořena speciální limitovaná série mincí s jeho podobiznou na místo královniny hlavy.

Gorillaz po šesti letech znovu čeří vody

 Gorillaz po šesti letech znovu čeří vody

 

Britská animovaná hudební skupina Gorillaz po albu The Fall z roku 2011 dlouho nevydala žádný nový materiál. Singl Hallelujah Money je temnou a mrazivou politickou písní, která vyšla den před uvedením Donalda Trumpa do úřadu prezidenta

„Když usínáš, strašáci z dálného východu chodí jíst lahodné ovoce z našeho stromu,“zpívá se mimo jiné v písni Hallelujah Money. Hostující zpěvák Benjamin Clementine uklidňujícím hlasem verše spíše říká, než zpívá, a na každé slovo dává patřičný důraz. Na něj a na pozadí za ním jsou promítány rozličné výjevy, bez zdánlivé posloupnosti, ale s efektem, který vyvolává úzkost. Zpěvák stojí v něčem, co může připomínat zlatem vykládaný výtah Donalda Trumpa, a hudba je stejná – klaustrofobická, jako stísněné prostory výtahu. Video je sociálním a politickým komentářem, který chtějí Gorillaz zprostředkovat světu. Každý si z něj může vzít to své, ale rozhodně nejde o oddechovou muziku.Zajímavé je, že samotná kapela v klipu vidět není až na basáka a zpěváka Murdoca. Ten není animovaný, jak je u kapely zvykem, ale pouhá loutka na špejli. Tím vzniká další ze série symbolů. Celé to završují na první pohled veselé záběry vztekajícího se animovaného SpongeBoba. Je to divné, je to zmatené, je to celé schválně a promyšlené. Skupina využila silného podnětu inaugurace Donalda Trumpa, aby do světa vyslala silně politickou píseň, která dost možná zvedne v příštích dnech vlnu kontroverze. V rámci vyznění celého díla by ale možná bylo vhodné mluvit o politickém komentáři s hudebním podkresem, než o písni jako takové. Těch se dočkáme na novém albu, které by, podle zpěváka Damona Alabarna, mělo vyjít snad letos.

Skupinu Gorillaz založil v roce 1998 zpěvák kapely Blur Damon Alabarn s grafikem Jamiem Hewlettem. Dosud vydali tři studiová alba a pět alb kompilačních. V roce 2006 vyhráli Grammy za nejlepší pěveckou popovou kolaboraci.

Rozhovor se sestrou Freddieho Mercuryho

 Rozhovor se sestrou Freddieho Mercuryho

 

Kashmira Cook si velmi střeží své soukromí a na setkání s Freddieho fanoušky moc často nejezdí. Prahu ale chtěla už dlouho navštívit a proto přijala pozvání na vzpomínkový koncert. Freddie, pravým jménem Farrokh, byl podle jejích slov odmalička talentovaný a vždy toužil být hvězdou.

Byl velmi umělecky nadaný. Dokázal by namalovat portrét každého z nás, uměl zahrát melodii na klavír, aniž by měl před sebou noty. Samozřejmě jsem si toho všimla, ale když jste bratr a sestra, tak nedáváte svoje nadšení tolik znát. Chováte se k sobě jako normální členové rodiny,“ říká Kashmira.

Slavný rockový zpěvák o své rodině příliš nemluvil, ani jí nevystavoval na odiv. Kashmira tak prožila klidný život ve stínu svého bratra. Jeho večírky nenavštěvovala a ani neuvažovala o pěvecké dráze. Písně jejího bratra si ale ráda zazpívá.

Záleží na dni, na náladě. Samozřejmě pokaždé, když slyším píseň od kapely Queen v rádiu, tak zesílím hlasitost a užívám si to.“

Kapela Queen pokračovala v hudební tvorbě i po smrti Freddieho. V roce 1995 vydala album názvem Made in Heaven. Jaké to bylo poslouchat písně Queen, ale už bez slavného frontmana?

Bylo to velmi působivé. Moc mě zajímalo, jak kapela dokáže skládat písně bez něj. Musím se přiznat, že je to jedno z mých oblíbených alb,“ dodává Kashmira.

Kashmira na závěr dodává, že v soukromí byl Freddie celkem plachý. Když ho viděla na jevišti, byl to někdo úplně jiný.

Rozhovor Marilyn Manson versus Kurt Loder z ledna 2001.

Rozhovor Marilyn Manson versus Kurt Loder z ledna 2001.

Loder: Tvoje minulý album se zdálo být vlídnější, vznešenější Mansonovo album. Oslovovalo větší část světa. Tohle nové album vypadá opět naštvaně. Jsi naštvaný?
Marilyn Manson: No, moje poslední nahrávka je obchodování s myšlenkou, že hodně lidí chtělo vzít moje postoje a označit a převést je do popové senzace. Byl jsem lhostejný k těm kdo na mě chcali. Tohle všechno jsem zesměšňoval. Pak se stali události v Columbine a všechno se přeměnilo v ječící nemohoucnost. Musel jsem přehodnotit co chci říct jako autor písní. Takže jsem vzal negativitu, kterou na mě házel svět a vrazil ji do týhle nahrávky. Jo, je to hodně naštvaný.
Loder: Máš novou písničku „Love Song“, která vypadá, že je o Columbine.
Manson: The Love Song je jedním z nejběžnějších názvů v muzice, a chtěl jsem vytvořit metaforu o zbraních a chtěl jsem naznačit v textech, že otec je ruka, matka je zbraň a děti jsou kulky. Kam je střílíte, je vaše odpovědnost jako rodičů. Protože všechno o těchto věcech vířilo okolo mě, musel jsem to rozřešit, vyjádřit, nebo bych vybouchnul.
Loder: Cítíš, že se toho spackalo moc najednou, celá věc okolo Columbine?
Manson: Myslím, že jo. Myslím, že to byl druh inzultace médií, snaha vytěžit co nejvíc z této specifické události, protože se stalo hodně podobných událostí jako je tahle.
Loder: Jak jsi přišel na videoklip pro „Disposable Teens“? Sednul sis a začal tvořit příběh nebo jsi to všechno nechal na režiséru Samueli Bayerovi?
Manson: Zkoušel jsem to celé režírovat sám. Měl jsem všechny nápady, ale bylo to moc zdrcující. Sam je můj oblíbený režisér, protože sám pracuje s kamerou a lidé ho nejspíš považují za stejnýho zmrda jako jsem já. Takže se nám spolupracuje opravdu dobře.
Loder: Nedávno si přispěl coververzí „Suicide is Painless“ (ústřední písnička seriálu M*A*S*H) na soudrtrack „Blair Witch 2“. Proč?
Manson: Vzpomínám si, že mě tahle písnička vždycky deprimovala, když ten seriál běžel, ale neměla žadný slova.Vrátil jsem se a našel slova, usoudil jsem: Lidi mě proklínají za to co říkám ve svých písních. Tohle je opravdu pochmurná píseň. Je to nádherná píseň, ale velmi deprimující, takže jsem ji musel nahrát.
Loder: Kromě Disposable Teens máš venku další dva převzaté singly – od Doors „Five To One“ na B straně a píseň Johna Lennona „Working Class Hero“.
Manson: Lennon, Kennedy a Krist jsou jedni z nejdůležitějších postav na tomhle albu. Hlavně kvůli elementu revoluce v jejich životech, a taky fakt, že ti, kteří se snaží změnit svět, končí změněni světem.
Loder: Nedávno jsi si vzal na Internetu na mušku Limp Bizkit.
Manson: Ve skutečnosti jsem nikdy nic proti Limp Bizkit neřekl. Myslím si, že tady bylo pár věcí, který byli proti nim překroucený, protože kdykoliv jsem řekl „dumb metal“ nebo „jock rock“, někteří lidé si to přebrali a začali ukazovat prstem na Limp Bizkit. Ale nikdy jsem na ně neútočil. Opravdu nevím co špatného o nich říct. Cokoliv dělají dělají dobře. Ať jim to šlape. Jen to není ten druh hudby, který obvykle poslouchám.
Loder: Jsi pořád zasnoubený s Rose McGowan?
Manson: Ano.
Loder: Je to dobré být zamilovaný?
Manson: Dobře, myslím v době Antichrist Superstar, jsem měl hodně vzteku, ale bylo to skoro bez emocí. Teď v kombinaci z hněvem, který šel skrz mě posledních pár let, mám mnohem nebezpečnější spektrum emocí. Moje nenávist je silnější a moje láska je silnější. Je dobré mít něco co drží mezi tím balanc.
Loder: Ty jseš z Floridy. Co říkáš na to co se tam dole dělo, myslím volby?
Manson: Všechno co můžu říct je, že si myslím, že umění a obzvlášť hudba se vyvíjí podle konzervativních pravidel. Myslím, že pokus Billa Clintona skamarádit se z mládeží, jít do MTV, udělal něco s rebelským barometrem. Nedává dětem žádnou autoritu, proti které by mohli jít. Myslím, že tohle je pravý důvod, proč se tam dělalo hodně happy-go-lucky hudby za posledních šest sedm let.
Loder: Podporuješ Bushe?
Manson: Opravdu nepodporuju Bushe. Ale doufám, že budeme mít hodně pravicovejch úředníků, který nenáviděj Mansona, na který budu moct chcát.
Loder: Co si myslíš, když se rozhlídneš po současný hudební scéně? Myslím, je tu něco, co posloucháš?
Manson: Nová PJ Harvey je opravdu dobrá. Mám rád Queens Of The Stone Age. Mám rád Deftones. Doufám že jsme na pokraji hudebních expolzí.
Loder: MTV dosáhne jednadvaceti let. Myslíš si že je to pro tebe dobrá zpráva? Hlavně dobrá zpráva, nebo špatná zpráva?
Manson: Myslím, že to vždycky bude dobrý. Vyvíjet se, koukat na videoklipy má na mě ohromný vliv. Myslí že je to unavující, práce umělce, protože já vnímá hudbu a obraz vždy ve stejnou dobu.
Loder: V jistou dobu jsi říkal, že od teď budeš existovat jenom na internetu. Už jsi se přes to dostal?
Manson: Tohle jsem musel říct v době kdy jsem pracoval na albu, protože jsem nechtěl, aby mě někdo špatně citoval. Myslím, že je nádherné mít něco, jako je vlastní internetová stránka. Můžeš klidně mluvit přímo k tvým fanouškům, nikdo to necenzuruje, nepozměňuje nebo nevydává kvóty pro vlastní příběh. Takže to bylo pro mě velmi důležité, protože jsem mohl mluvit se svými fanoušky a jejich podpora určitě pomohla.
Loder: Co říkali?
Manson: No obvykle, že jsem sráč.
Loder: Tvoji fanouškové?
Manson: Ne. Samozřejmě tu jsou lidé, kteří kritizují. To je taky výborná věc na Internetu. Rockové kritiky nahrazují sami fanouškové, protože ti teď můžou mít vlastní názory o albech a myslím si, že navzájem se poslouchají víc. Ale našlo se i hodně lidí, kteří říkali, že tohle od nového alba očekávají a to ne. A to pak začínáš hodně riskovat, když začneš poslouchat. Je to druh smrti umění, když začneš dělat přesně to, co chce publikum.
Loder: Když se koukneš zpátky, cítíš se dobře za to co jsi udělal, nebo máš nějaké výčitky?
Manson: Nemám výčitky. Myslím, že všechno, co jsem dělal je v pohodě. Ale nemůžu říct, že bych vždycky jednal v souladu se svými pocity. Myslím, že to na mě přišlo na tomhle albu, protože jsem teď poznal jak se lidi okolo mě cejťej a frustrace mě opravdu, opravdu zasála. Nejvíc se mě dotkly události okolo Columbine. Nejenom ty oběti, nejenom střelci, ale jak to každého narušilo. Amerika byla moc zaměřená na to, kdo je vinen, kolik můžeme mít památníků, ale nikdo neposlouchal co byl skutečný problém: že je potřeba víc konverzace, bylo tam hodně zmatených lidí, ale nikdo se nestaral.
Loder: Myslím že to byl Eminem, kdo v jedné písni ze svého alba označil oba střelce z Columbine za oběti, ve smyslu, že je jejich spolužáci je nikdy nepřijali.
Manson: Myslím si, že Harris a Klebold byli oběti, taky. Každý v této situaci byl oběť. Je to jako válka. Co jsem vždycky nenáviděl je, když někdo zkouší ospravedlňovat smrt. Když můj otec šel do Vietnamu, zabil někoho a nevěděl proč to udělal, a Charles Manson zabil Sharon Tate a taky nevěděl proč to udělal. Na konci jsou mrtví lidé. Tohle je divný důvod ospravedlňovat jeden druh smrti a říkat, že je lepší než druhý. Ve spoustě případů je každý oběť. Ale je nutné se rozhodnout: Chceš být oběť nebo ne? Já zkouším obětí nebýt.
Loder: Ve své písni Burning Flag říkáš, že teď poprvé příslušíš. Máš tenhle pocit příslušení?
Manson: Tomuto předchází: Připojil jsem se k davu, který mě chce vidět mrtvého, poprvé někam přísluším. Takže v tomto významu ano, cítím, že přísluším k té části kultury, která mě opravdu nemá ráda, a je to divnej pocit. Výš, jako najít sám sebe v „TRL“, cítím se tam velmi nevhodný. V tomhle smyslu přísluším v mé vlastí cestě jako pohlavní choroba.

Rozhovor s Nick Cave & The Bad Seeds

Rozhovor s Nick Cave & The Bad Seeds

 

 Zajímavý rozhovor s Nickem Cavem, kterého původně v eng verzi vyzpovídal Sally Stratton. Nick Cave v něm přibližuje svůj tvůrčí proces a vznik svého skvělého  alba Push the Sky Away.

 

Jak vznikalo vaše  album? Nakolik dokumentuje Váš  život v Brightonu?

Alba nahrávám tak, že si určím datum, kdy s nimi začnu. Nemám s sebou žádnou kopu poznámek, začínám úplně od nuly a tentokrát jsem s sebou měl také pouze prázdný zápisník. Vyrobila mi ho jedna dívka ze Sydney, když slyšela, jak si se stěžuji, že ty běžné se při skládání, položené na piána, zavírají. Tento proto navrhla tak, abych mohl hrát a zároveň zpívat z otevřeným zapisníkem, a tak jsem ho prázdný vzal do studia a začal skládat.

Ten zápisník byl nakonec klíčový v procesu tvorby alba a skončil jako dokumentace psaní těchto písní. Vždy jsem při písních, které skládám, trávil mnoho času výzkumem, takže existují strany a strany mých poznámek, ve kterých se písně rodily. Když se dostali do bodu, kdy jsem je považoval za připravené, přepsal jsem je psacím strojem na dopisy starých knih – vytrhl jsem je, popsal a přilepil zpátky. V těch knihách tak vznikly anatomie písní a byly úzce spjaty s tím, kde jsem v té době byl – v mé pracovně v Brightonu. Skládání trvalo dlouho, část proběhla v létě, kdy jsem psal venku na terase, což je v písních občas zmíněno. Takže v konečném důsledku je ta nahrávka o určitém čase a místě, ale na jisté úrovni zároveň i o povaze skládání. Často to jsou písně o procesu skládání songů, který zpívám.

Jak se obsah Vašich zápisníků přemění na skladby?

Začali jsme s dvěma, třemi „nástřelami“ ještě před tím, než jsme šli do studia. A to neznamená práci na skladbách, ale jen nás tří-čtyř posedávajících a hrajících. Všechno jsme to zachytili a Warren a já jsme to poslouchali, vyhodili 90% a nechali kousky, které zněly, jako že by mohli mít nějaký potenciál. Vzal jsem si je s sebou a používal jako základ pro zpěv. Tak jsem získal jakousi atmosféru pro texty, ale ještě to nebyly písničky. K těmto nahrávkám se pak nepřibližujeme, dokud se nedostaneme do studia, neposadíme se a neřekneme si „teď jdeme na tento song“ a hrajeme ten groove nebo co to je. To tvoří pouze základ, v podstatě akordy, a podle nich to nahráváme.

Některé z těch skladeb jsme ani nehráli celé, například Higgs boson Blues, tuhle skladbu jsem nikdy nezpíval celou, neboť je to skladba o putování, je to pouť v textu i v hudbě, která se postupně pomalu buduje. Jde o pocit, že nevíme, kam daná píseň směřuje, to bychom ztratili, kdybychom to celé víc zkoušeli. Takže hudebníci následují zpěv a ani já vlastně nevím, co má zpěv dělat: mám jen soubor textů, které zároveň zpívám. Takže při většině nahrávání je přítomen pocit novoty, dobrodružství a spontánnosti.

Co určuje, zda bude nový projekt albem s Bad Seeds nebo Grinderman?

Cokoliv, co dělám, je skládané specificky pro konkrétní projekt. Takže sedím v pracovně a píšu písně pro další album Bad Seeds. Nestane se mi, že „ach, to je takové grindermanovské“ a že bych odkládal věci stranou pro skupinu Grinderman, prostě tak nepracuji. Nesnažil jsem se napsat nic, co by bylo alespoň vzdáleně jako Grinderman, takže i když jsem začal psát něco, z čeho jsem měl grindermanovský pocit, přestal jsem s tím.

Nick Cave: „Chci lidi na chvíli vtáhnout do jiného světa“.

Toto album je zaplněné množstvím ženských postav, máte pocit, že má více ženského úhlu pohledu?

Myslím, že v tomto albu je tolik ženského aspektu ne pro to, co jsem do něj přinášel, ale spíše čeho jsem se zbavoval. Dělal jsem tolik věcí s Grindermana napsal jsem Bunny Munro, což jsou všechno věci zabývající se mužskými věcmi. Byli to mužské nahrávky, neurotické, sexuálně nabité. Takže když jsem seděl a skládal a

začal přemýšlet tímto způsobem, nechal jsem to tak a snažil jsem se najít jiné věci. Psaní je na určité úrovni erotickým cvičením, neboť jde o žití představy, je to transformace a to mě zajímá. Takže hádám, že jsem při některých věcech použil feminino perspektivu.

Jsou postavy Vašich písní založené na skutečných lidech?

Řekl bych, že jsou jen mnou skuteční a pokud píšu o své ženě – což dělám často – nic o své manželce nevím. Trávím s ní hodně času a ona tráví hodně času se mnou, ale nejsem si jist, zda opravdu víme něco o tom, co se děje uvnitř toho druhého, nemyslím, že někdo z nás to skutečně ví. Takže když píšu o své ženě, ve skutečnosti píšu o tom, co na ní pozoruji ze svého pohledu nebo pokud píšu o jejím pohledu na věci, jsem to jen já oblečený jako moje žena. (Smích) A myslím, že je to stejně se všemi písničkami: je to o vydání se do toho imaginativního prostoru, který je přeměněný o to, kdo jsem, na něco jiného.

A co na to Vaše žena?

No, taková je dohoda, ne? Faustovská dohoda mezi umělcem a múzou – ve vztahu není nic svaté a vše je nakonec sdílené. Možná se stát nesmrtelným v nějaké písni, každý posvátný moment je strávený a vyvržený jako píseň. Toto album se jí moc líbí, nikdy jsem ji neviděl více něčím zasaženou tím, co jsem udělal, a je na něm dost, i na obalu.

Myslíte, že míchání skutečného a vymyšleného světa pomáhá publiku interpretovat si písně podle svých osobních zkušeností?

Všechno je svým způsobem přemleté představivostí a změněné na něco jiného. Ale je to autentické, ve smyslu, že cítím silné spojení s tím, o čem píšu, a chci, aby lidé při poslechu mých věcí byly na chvíli vtaženi do jiného světa, a když přestanou poslouchat, mohou dále pokračovat v tom svém. To hledám i když se jdu podívat na něčí obrazy. Pokud jdu a vidím díla El Greca, jsem vtažen do určitého světa a určitého vidění věcí – prodloužené těla a tak – jeho vidění,  jak on vnímá věci. Ale přináší to i spoustu věcí pro mě a doufám, že nějakým menším způsobem i to, co dělám já, má tu schopnost.

Ovlivňují Vaše vedlejší projekty tvorbu písní?

Když člověk souhlasí, že udělá cosi, co vlastně neví jak dělat, jako například psaní scénářů, zpočátku si říká „jasně, zkusím to a napíšu scénář“. Napíšete to a jste celý „hej, já to vím!“ a je v tom určité vzrušení. A pak napíšete další, „OK, teď už vím, jak se to dělá“ a zjistíte že jste zasraný scenárista. (Smích) Takže vás to odvádí od skutečné práce, což je the Bad Seeds, odvádí vás to a je to úleva vrátit se zpět. Dělal jsem na Lawless, filmu, který nakonec zabral tolik času – tolik energie, spousta bojů s množstvím lidí s různými agendami – než jen  sedět v místnosti s klukama z Bad Seeds, hudebníky, kteří říkají na zcela jiné úrovni, s přáteli, kteří kromě hudby nemají žádnou jinou agendu, byla taková úleva, že to ani neumím říct. Takže snad to přináší zpět radost z hraní hudby.

Jaký vliv má Warren Ellis na to, jak zní Vaše hudba?

S Warrenem teď spolu děláme na všem a je to zvláštní spolupráce a speciálně pro mě je velmi plodná. Pracujeme na hudbě k filmu a je to pro mě čest – nemyslím to tak, že „je to pro mě hojnost čest pracovat s tímto člověkem“ – ale opravdu, být v tomto bodě mé hudební kariéry a mít někoho, s kým mohu spolupracovat, kdo umí přinést něco nového, posouvat mě a znovu to celé otevírat, je darem z nebes. Jsem a vždy jsem byl spolupracovník, vždy jsem na hudbě pracoval s jinými lidmi. Ale nikdy jsem nepracoval s nikým tak intenzivně jako s Warrenem, to, co přinesl do tohoto alba, je obrovské a je spoluautorem všech skladeb spolu se mnou. Ale ve smyslu, kde všechny ty zvuky bere, to je pro mě záhada. Myslím, že do určité míry to je záhada i pro něho samého (smích), protože když se ho zeptáte „co je tohle?“, Zdá se, že neví nebo nechce odpovědět.

Myslíte si, že lidé jsou stále ochotni poslouchat celá alba od začátku do konce?

Nyní je to právežně většinou jen o singlech. Lidé si nějakou skladbu najdou na Youtube nebo kdekoliv a to jim stačí. Většinu lidí už tak moc nezajímá album jako celek. Někteří umělci s tím stále dokáží zaujmout a myslím, že zde stále budou mít své místo, ale pro většinu, bohužel, je to zbytečný formát. Můj manažer, když slyšel toto album poprvé – přišel do studia a zahráli jsme mu to – na konci řekl: „Takže vy očekáváte, že lidé si sednou a 40 minut budou poslouchat celé tohle album.“ A já jsem řekl, že ano. On na to „OK, v pořádku, tak na tom musíme máknout“ – vnímal to jako výzvu. Už to není samozřejmá věc, je to opravdu výzva, protože už se to tak nedělá, lidé na to nemají čas.

Nick Cave: „Dobrá píseň je taková, která zůstává stále živá“.

Bad Seeds jsou na hudební scéně už nějakých 30 let, v čem spočívá tajemství Vaší vytrvalosti?

Bylo zvykem uhánět plnou parou vpřed a lidé postupně odpadávaly, ale zdá se, že nyní se to otáčí. A tak lidé jako Barry Adamson, který odešel z kapely už dávno, ale udržovali jsme kontakt, tak jako s většinou, jsou zpět – řekl jsem „Chceš přijít a hrát basu?“ a on „Jasně, určitě.“ Oslovil jsem i Blixe, aby přišel a zahrál si na tomto albu a on velmi chtěl, ale nakonec nemohl přijít. Ale teď to je svým způsobem tak, že the Bad Seeds, minulost i současnost, tvoří komunitu, ne jen spousty bývalých členů.

Je po těch letech a 15 albech těžké vybrat, co se bude hrát na koncertě?

Musíte zjistit, jak hrát písničky živě a to je zcela jiná věc, protože ty songy znáte a musíte zabránit tomu, aby ztuhly. Některé můžete udržet naživu – jsou skladby, které jsem udržel živé 30 let jako The Mercy Seat. Vždy ji mohu vytáhnout na koncertě a nezáleží na tom, čím procházíme nebo jaký typ hudby teď hrajeme, vždy můžeme hrát The Mercy Seat. A vždy to vyjde jinak a zůstává to živé, což je myslím důkazem dobré písně. Jiné písně prostě zemřou, skončí velmi rychle, nemají to cosi, ve skutečnosti to nejsou dobré skladby a zjistíte to, když je hrajete živě. Takže se naučíte 30 písní a zahrajete 15 z nich.

Co pro Vás znamená živé vystupování?

Koncertování je jeden ze způsobů, jak se stát někým jiným, než ve skutečnosti jste. Myslím, že všichni to pravděpodobně chceme dělat, nebo být toho schopni, v čemkoli, co děláme. Pokud dokážeme něco dělat dobře, cítíme se jistým způsobem povzneseni. A když vyjdete na pódium a děláte to před spoustou lidí, cítíte to velmi intenzivně. Cítíte to tak na velmi krátký, kompaktní čas a pak to už necítíte. Ten pocit, že jste se stali někým jiným, někým lepším – je vyčerpávající procházet touto transformací každou noc, noc za nocí. Na konci toho všeho si chcete jen pustit telku (smích) a nic z toho neřešit a hlavně neřešit samasebe. To je ten hlavní problém s turné, skutečně, že se tak velmi soustředíte na sebe samého.

« Older posts